Na Svět knihy letos fyzicky nevezu knihu Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. A přesto tam bude přítomná. Je vydaná — zatím externě přes Lulu — ale letos ji nebudu mít na stole jako jeden z titulů k prodeji. Bude tam jinak. Na roll-upu. Ve vizuálu. V obraze bazénu, těl, vztahů, napětí a příběhu, který pro mě představuje další velkou […]
Občas to může vypadat, že jsem rozprostřený všude možně. Web. TikTok. Instagram. YouTube. Wattpad. Reddit. SoundCloud. Last.fm. LinkedIn. HeroHero. Forendors. OnlyFans. Newsletter. WhatsApp. Discord. Není to proto, že bych chtěl zaplnit internet jen proto, aby někde něco blikalo. A není to ani tím, že bych na každé místo dával totéž se stejným významem. Každé z těch míst používám trochu jinak. […]
Letošní Svět knihy má jako jedno z témat historii. Paměť proti zapomínání. A já jsem si původně říkal, že sedm dní před festivalem už možná nemá cenu nic velkého vysvětlovat. Knihy jsem ukázal. Odkazy jsem roznesl po sítích. Kdo mě sleduje, ví, že budu na Světě knihy v kolektivní expozici, v Pavilonu D. Ví, že nevezu jednu novinku, ale kus […]
Původně jsem si myslel, že na Svět knihy pojedu hlavně se svou novinkou. S knihou Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Jenže pak se mi zdál sen. A ten sen mi zvláštním způsobem připomněl něco, co jsem možná věděl už dávno: že než člověk začne ukazovat, kam právě míří, měl by se někdy poctivě vrátit tam, odkud vyšel. K prvním […]
Pomalu vzniká nová kniha. Jmenuje se Christmas a Hamburger. A zatímco se její svět teprve skládá dohromady, má už svou první prozatímní tvář. Obálku. Na první pohled může působit skoro něžně. Vánočně. Měkce. Jako příslib romance, ve které bude sníh, světýlka, Praha a dva lidé, kteří se k sobě opatrně přibližují. Jenže pod tou něhou je něco neklidnějšího. Christmas a […]
Před Světem knihy většinou mluvím hlavně o věcech, které už existují fyzicky. O knihách, stolech, tisku, podpisu, cestě do Prahy. Jenže paralelně s tím se pořád dějí i jiné věci. Tišší. Dlouhodobější. Druhý díl pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 je už nějakou dobu ve mně kompletně poskládaný. A teď je konečně rozepsaný. Podtitul zůstává: Otoč-se | než-sko-číš. Zároveň […]
Poslední roky mám pocit, že klasické sociální sítě přestávají fungovat jako místo pro tvorbu. Všechno mizí rychleji, než to člověk stihne doopravdy prožít. Příspěvky se mění v reklamu, algoritmy v hlídače pozornosti a člověk nakonec tráví víc času vysvětlováním vlastní existence než samotným vytvářením. A tak jsem otevřel vlastní subreddit: r/endralon Ne jako další marketingový profil.Spíš jako archiv světa, který […]
Ahoj, milí moji 🌸 občas se na sebe dívám v obrazech, které nejsem úplně já, a přitom by bylo příliš jednoduché říct, že se v nich nepoznávám. Poznávám. Jen ne doslova. Ne jako v zrcadle, které vrací přesný stav věcí, ale spíš jako v nějaké zvláštní ozvěně sebe sama, která je hladší, jemnější, o něco mladší, možná i o něco vlídnější. […]
Ahoj, milí moji 🌸 po pětadvaceti letech jsem si znovu sedl k pianu a když to teď píšu, uvědomuji si, jak snadno by ta věta mohla znít slavnostněji, než jaký ten okamžik ve skutečnosti byl. Jenže on nebyl slavnostní. Nebyl to žádný filmový návrat, žádné velké gesto, žádná scéna, ve které by se člověk na chvíli zastavil nad vlastním osudem a […]
Ahoj, milí moji 🌸 strávil jsem šest hodin v botanické zahradě a dodnes mám pocit, že ten čas nešel měřit jen hodinami. Nebyl to ten druh návštěvy, kdy člověk projde jednu část, zastaví se na pár fotografií a zase pokračuje dál s pocitem, že „to má za sebou“. Chodil jsem pomalu, vracel se, znovu procházel stejnými cestami, nechával se vést spíš […]
Ahoj, milí moji 🌸 někdy mám pocit, že noc je upřímnější než den. Ne tím, co ukáže, ale tím, co si dovolí nechat bez odpovědi. Přes den si skládám svět do tvarů, které dávají smysl – věty mají začátky a konce, rozhodnutí mají důvody, emoce mají vysvětlení. Jako bych si kolem sebe stavěl jemnou konstrukci, která drží pohromadě všechno, co by […]
Ahoj, milí moji 🌸 jsou chvíle, kdy člověk neodchází od druhých domů, ale odnáší si je ještě dlouho v sobě. Ne jejich přesné věty, ne obsah rozhovorů, ne to, co se jedlo, co hrálo v televizi nebo kolikrát se vařila voda na čaj, ale jakýsi jemný otisk jejich světa, který se usadí v těle dřív než v paměti. A pak se […]
Ahoj, milí moji 🌸 18.dubna. Zapsal jsem si to datum hlavně proto, abych si něco uvědomil. Ne kvůli knize samotné, ale kvůli času. Když to přepočítám, do začátku Světa knihy zbývá přesně dvacet šest dnů. Najednou už to není „někdy v květnu“. Je to konkrétní. Blízké. Skoro na dosah. A přitom sedím u stolu a držím knihu v ruce. Papír. Obálka. […]
Ahoj, milí moji 🌸 je zvláštní, jak se člověk může ocitnout uprostřed něčeho, co si dlouho přál… a zároveň si v tom najednou není jistý. Sedím u stolu, knihy mám vyrovnané před sebou. Ne v nějakých velkých hromadách, spíš v menších komínech, které průběžně přerovnávám podle toho, co zrovna řeším. Jednu vezmu, podepíšu, vrátím ji jinam. Další přesunu. Je v tom […]
Ahoj, milí moji 🌸 jsou chvíle, kdy už člověk nepřemýšlí, co ještě upravit, co ještě doladit, co ještě zadržet — a prostě to pustí ven. A přesně tohle je jedna z nich. Tohle psaní odchází 11. dubna. A když jsem si to přepočítal, do začátku Světa knihy zbývá zhruba něco přes měsíc. Něco kolem třiatřiceti dnů. Není to ani blízko, ani […]
Ahoj, milí moji 🌸 možná je to zvláštní, ale cítím potřebu říct i to, proč si ten balíček vlastně nekoupit. Ne jako gesto skromnosti. Spíš jako způsob, jak ten svět ochránit. Protože ne každá kniha je pro každého. A ne každá kniha je pro každou chvíli. Tohle není rychlé čtení. Není to kniha, kterou vezmete do ruky a za dva večery […]
Ahoj, milí moji 🌸 když jsem přemýšlel nad autorským balíčkem, nešlo mi jen o to, co všechno bude obsahovat, ale jaký z něj bude mít člověk pocit. Jestli to bude jen součet několika položek… nebo jestli to bude působit jako jeden celek, který má svůj tvar, rytmus a vnitřní logiku. A právě proto jsem se od začátku vracel k jedné myšlence. […]
Ahoj, milí moji 🌸 když se dnes ohlížím za revidovanými vydáními, nevidím v tom gesto člověka, který by se chtěl vracet k minulosti jen ze sentimentu. Vidím v tom něco jiného. Potřebu dorovnat hladinu. Potřebu vzít texty, které vznikaly v různých obdobích mého života, pod různým tlakem, s různou mírou zkušenosti, a položit je vedle sebe tak, aby už nepůsobily jako […]
Ahoj, milí moji 🌸 když se řekne „psaní knihy“, většina lidí si představí ticho. Stůl. Možná lampu. A člověka, který se sklání nad větami, jako by byly něčím jemným, co se nesmí vyrušit. A já to chápu. Taky jsem si to kdysi myslel. Jenže poslední měsíce mě naučily něco jiného. Že psaní je možná ta nejklidnější část celého procesu. To, co […]
Ahoj, milí moji 🌸 někdy se stane, že člověk vysloví něco, co v něm dlouho žilo potichu, a teprve ve chvíli, kdy to zazní nahlas, pochopí, že to má vlastní váhu. Ne tu myšlenkovou, kterou si přehráváme vevnitř, kde všechno zní trochu zkresleně a trochu bezpečně, ale váhu skutečnou — takovou, která už patří i ostatním. Přesně to se mi stalo […]
Antonín Deliš