Život tvoří umění. Někdy jako rána do skla.

Vracel jsem se z úplně obyčejné vycházky z nákupu.

Nic osudového. Nic, co by mělo mít předem význam. Jen taška v ruce, tělo po cestě, hlava ještě trochu venku a zároveň už doma. Ten obyčejný přechod mezi světem a pokojem. Mezi ulicí a křeslem. Mezi tím, co se děje venku, a tím, co si člověk nese dovnitř.

Hloubětín.

Domov.

Sedl jsem si do křesla a otevřel Instagram. A do očí mi vletěl výbuch. Ne titulek. Ne zpráva, kterou si člověk v klidu přečte a zařadí. Ne věta, nad kterou se dá udržet odstup. Obraz. Prudký, fyzický, téměř neslušně přímý obraz. Někdo točil na telefon výbuch továrny na ohňostroje na Maltě. Obyčejný záběr, bez filmu, bez režie, bez připravené estetiky. A možná právě proto tak silný. V dálce se něco otevřelo. Plamen, kouř, tlak, krajina na okamžik vytržená ze svého běžného tvaru.

Nejdřív výbuch.

Pak tlaková vlna.

Pak sklo.

A až potom zvuk.

To pořadí se do mě zarylo. Protože zvuk nepřišel jako první. Nejdřív vidíš, že se svět roztrhl. Pak se k tobě blíží něco neviditelného. Síla, která nemá tvář, ale má účinek. Překoná vzdálenost. Přijde až k oknu. A pak se rozletí sklo. To sklo mě zasáhlo nejvíc. Nešlo jen o to, že se roztříštilo. Šlo o to, že letělo přímo do kamery. A protože letělo do kamery, letělo i na mě. V tu chvíli se z toho nestala jen zpráva z Malty. Přestalo to být někde tam. Ten obraz překročil vlastní rám. Překročil displej. Překročil bezpečnou vzdálenost, kterou si člověk mezi sebou a světem obvykle drží, aby vůbec mohl fungovat.

Najednou jsem neměl pocit, že sleduju cizí katastrofu. Měl jsem pocit, že se rozbilo něco přede mnou. Že sklo z Malty letí do mého pokoje v Hloubětíně a že obraz dopadl do mě dřív, než jsem ho stačil pochopit. A teprve potom přišel zvuk. Opožděný, hluboký, skoro dodatečný. Jako by realita nejdřív udeřila tělo a až potom k tomu přidala vysvětlení.

Nejdřív výbuch.

Pak tlaková vlna.

Pak sklo.

Pak zvuk.

A pak klik.

Malta.

To slovo mě zastavilo ještě víc než samotná exploze. Protože Malta pro mě teď není jen ostrov. Není to jen místo na mapě, dovolená, slunce, kámen, moře a fasády. Malta je prostor, ve kterém se mi píše kniha Miluj mě do krve. A ta kniha už od začátku není jen o Maltě jako kulise. Není to pohlednice. Není to letní dekorace. Je to příběh o narušení prostoru, vztahů a důvěry. A přesně to jsem v tom videu najednou viděl. Narušení prostoru. Okno, které přestane chránit. Sklo, které se místo průhlednosti stane střepem. Vzdálenost, která přestane platit. Bezpečí, které se rozpadne směrem k divákovi.

A do toho moje kniha. Rodina na Maltě, hotel nad pobřežím, prosklený lounge, pianista hrající nejen na klávesy, ale i na ticho mezi notami. Petr, který se propadá do tónů, jako by mu někdo na chvíli půjčil náhradní život. Žaneta, která mizí v nákupech a zrcadlech. Markéta na skalách, večer v dlani a mladý Alžířan, co se směje očima i solí z okraje vln. Tohle už ve mně bylo. Ale ještě to nedrželo. Byly tam obrazy, postavy, tón, moře, hotel, vztahy, únava, nezájem, tělo dovolené, která vlastně nemá být dovolenou. Byla tam láska vyčerpaná do zvyku. Byl tam rodinný rozkol. Byla tam otázka, kolik nezájmu člověk unese, než se rozpáře šev.

Jenže pořád jsem čekal na klik. Na ten okamžik, kdy se to všechno spojí ne jako poznámky, ale jako vnitřní nutnost. A ten klik nepřišel u psacího stolu. Nepřišel ve chvíli, kdy jsem ho chtěl vymyslet. Přišel po nákupu. V křesle. Přes Instagram. Přes sklo letící do kamery.

A první, co mě po slově Malta napadlo, byla Diana.

Diana Kassim.

Moje kamarádka. Spisovatelka. Člověk, kterého mám spojeného s Maltou, psaním, obrazem, pohybem mezi kulturami, mezi jazyky, mezi skutečností a tím, co si z ní člověk skládá uvnitř. Věděl jsem, že její poslední stopu mám uloženou právě přes Maltu. A tak se ve mně po výbuchu neotevřela jen zpráva. Otevřelo se jméno. A jméno někdy není informace.

Jméno je dveře.

Začal jsem ji hledat v online světě. Ne proto, že bych věděl, že se něco stalo. Nevím to. A nechci si vymýšlet. Online ticho není důkaz. Online ticho může být jen ticho. Pauza. Soukromí. Únava. Změna. Právo zmizet z viditelnosti. Právo nebýt pořád k nalezení. Jenže v tom konkrétním okamžiku se i to ticho stalo součástí vrstvy. Výbuch na Maltě. Sklo do kamery. Diana. Ticho online světa. Hloubětín. Křeslo. Miluj mě do krve. A já jsem najednou pochopil, že tohle není dodatek ke knize. Že to není náhodná poznámka bokem. Že to není senzace, kterou bych měl přilepit na příběh, aby vypadal dramatičtěji. Je to klíč k pocitu. K tomu, jak má ta kniha dýchat.

Ne jako detektivka, která postupně odhaluje viníka. Spíš jako prostor, kde se něco naruší a od té chvíle už nic není oddělené tak čistě jako předtím. Vnitřek od vnějšku. Rodina od cizince. Láska od zvyku. Touha od nebezpečí. Dovolená od útěku. Sklo od střepu. Obraz od těla. Možná přesně tohle jsem potřeboval vidět. Ne výbuch jako efekt. Ne katastrofu jako zápletku. Ale ten okamžik, kdy se rozbije hranice.

Protože Miluj mě do krve pro mě není o krvi jako ozdobě. Krev není dekorace. Krev je důkaz, že něco proniklo pod povrch. Že se něco otevřelo. Že tělo už nemůže předstírat, že se ho to netýká. A sklo, které letí do kamery, je obraz stejného druhu. Něco bylo průhledné. Něco mělo oddělovat. Něco mělo umožnit dívat se a zůstat v bezpečí.

A pak přijde tlaková vlna.

A ochrana se změní v útok.

To je silnější než samotná exploze. Protože výbuch je tam. V dálce. Ve světě. V krajině.

Ale střepy jsou tady.

Letí na tebe.

A v tu chvíli už nejsi divák.

V tu chvíli jsi uvnitř.

Možná i psaní funguje podobně. Dlouho se díváš přes sklo. Na vlastní postavy, vlastní témata, vlastní bolest, vlastní materiál. Vidíš je, ale ještě tě úplně nezasáhly. Jsou za průhlednou hranicí. Můžeš je pozorovat. Můžeš je popisovat. Můžeš kolem nich chodit.

A pak něco přijde.

Někdy něžně.

Někdy jako tlaková vlna.

A sklo se rozletí.

Najednou už nepíšeš o příběhu zvenku. Najednou jsi v něm. Najednou víš, že hotel na útesu není jen hotel. Prosklený lounge není jen hezký prostor. Pianista nehraje jen hudbu. Žaneta nemizí jen v nákupech. Petr se nepropadá jen do tónů. Markéta nestojí na skalách jen proto, aby tam byla letní scéna.

Všechno je hranice.

Všechno čeká, kdy praskne.

A Diana do toho vstoupila ne jako záhada k vyřešení, ale jako lidská stopa. Jako jméno, které se objevilo v okamžiku, kdy obraz Malty přestal být obrazem a stal se zásahem. Jako připomínka, že za každým místem, které používáme v literatuře, existují skuteční lidé. Skutečná města. Skutečné životy. Skutečná ticha. A právě proto s tím musím zacházet opatrně. Nechci z reálné exploze dělat reklamu na knihu. Nechci z Diany dělat postavu bez jejího svolení. Nechci z online ticha dělat dramatický závěr. Ale zároveň nemůžu popřít, že se ve mně něco stalo. Že obraz přišel přesně do místa, kde už kniha čekala. Že to nebyl nápad.

Byl to náraz.

A najednou jsem věděl, jak to bude. Ne celé. Ne mechanicky. Ne jako seznam kapitol. Ale věděl jsem, jaký má ten příběh vnitřní tlak. Věděl jsem, že nejde jen o vztahy, ale o narušení. Nejen o rodinu, ale o prostor mezi lidmi. Nejen o dovolenou, ale o únavu lásky, která už možná jen dýchá. Nejen o Maltu, ale o ostrov, na kterém se krása a nebezpečí nemusejí vylučovat.

Život tvoří umění.

Ale ne vždycky krásně.

Někdy ho tvoří přes obyčejnost. Přes nákup. Přes návrat domů. Přes chvíli, kdy nic nečekáš.

Někdy přes člověka, kterého začneš hledat a najdeš jen ticho.

Někdy přes ostrov, který sis vybral pro knihu, a on se najednou ozve z reálného světa.

Někdy přes výbuch.

Někdy přes tlakovou vlnu.

Někdy přes sklo, které letí přímo na tebe.

A někdy přes jednu přesnou, fyzickou vteřinu, kdy se všechno spojí:

Nejdřív obraz.

Pak tlak.

Pak střepy.

Pak zvuk.

Pak jméno.

Pak ticho.

Pak příběh.