Přišel jsi až ke mně domů, jako by vzdálenost byla jen zvyk a zvyk se dá odnaučit jemně, beze slov. V předsíni se změnilo světlo. Věci přestaly být „moje“ a začaly být „mezi“: vzduch, hrnek, ticho, klíč v zámku. Neříkal jsi nic velkého. Jen jsi stál tak, že se moje tělo přestalo omlouvat. A já jsem pochopil, že čekání není […]
Nejdřív jsi byl bez tváře. A to mi stačilo — psát si s někým, koho jsem nemusel vidět, abych mu věřil. Miloval jsem ten hlas v písmu, to tiché „jsem tady“, které se nedělá větší než je. A pak jsi mi ukázal obličej. A já se zamiloval podruhé — ne do fotografie, do toho, že ses odhalil. Čekal jsem dlouho. […]
Sklo telefonu je studené i v létě. Krb je studený jen první minutu. A já mezi tím: klik a dlaň.
Když si sednu vedle Vás, a zahodím ten svůj zmatek, vím, co bych mohl cítit a zatím to tam není… Budete-li chtít promluvit, či jen sdílet v tichém posezení, tak – já jsem připravený. Není možné zatím, ptát se po důvěře, však – tu svou posílám Vám teď. Svůj večerní otisk, můj pane D.B., pane Černý, a poslal bych Vám […]
Věřil byste tomu, že jsem dlouho nevěděl, co je láska? A tolik veršů jsem již o ní napsal a nikdy to nebylo o té lásce. Již teď děkuji za to, že jsem Vás mohl potkat, bylo to krásné. Jen to být s Vámi, být vedle Vás, jen být. A poděkovat za ten okamžik je správné, páska by byla smrt, ale […]
Je to víc než rok, co jsem vzal do ruky tužku a zkusil do řádků vtlačit něhu — skrytou v tichém srdci. Lhal bych, kdybych řekl, že moje srdce je tiché. Dokud jsem nevyplakal vše, nevěděl jsem, co v něm leží. Dokud jsem nepotkal Vás, nenapadlo by mě vzít si na mušku sám sebe, zamilovat se a pak — směle […]
Říkají tomu smůla. Já tomu říkám černý povlak na kůži. Nesmývá se řečí. Panenka z té tmy vyšla celá — ne aby byla hezká, ale aby bylo vidět, kde všude se čekalo. A proto se ta kniha jmenuje ČERNÝ: protože i když dnes miluju Bílého, na prstech mi občas zůstane dehet z kliknutí. A já už vím, kam s ním: […]
Přísahám, že zapomenu. Až zmizíš v dáli, zapomenu na tebe, ještě než dozní dusot tvých kopyt. Propustím tě. Na svobodu.
Utíkej! Nečekej! Běž svou cestou dál. Budu se dívat za tebou. Prach od tvých kopyt, štípat bude mě do očí.
Já musím zářit víc než všechny hvězdy vesmíru! Jedině tak zůstanu věrný tvému odkazu. Jsi Slunce! Jsi Hvězdný prach! Jsi Universum! Jak se mám srovnávat? Tak žhnu! Žhnu jak nejlíp svedu a žhnout budu navždy.
Směj se. Vozíš mě, nepřevozíš, potěšíš, neuspokojíš. Na chvostu tvém štěstí pocítím.
Odešel všechen stesk, odešla všechna tíha, odešlo, co bylo hrubé. Tvá síla mě změkčila. Ne, že ne.
Těžká a omamná vůně nachových lilií. Jsou mým léčením, mým podobením, mou pokorou, k životu, k lásce co nesvedu.
Když pohasnou lampy a pódium zmizí ve tmě, podlahu skropí liják mých temných slz. Slzy temnější než budapešťské noci, a ty jsi ten, kdo jim velí.
Sladký med, jedna květina, malinký zákusek. Vymažu ze svého života, zbyde jen trest. Však každou kostkou cukru, navrátíš se mi.
Není žádné omluvy pro tak hanlivý čin. Zabil jsem kentaura, zabil jsem i sebe. Dívám se v noci na hvězdy. Mé oči krvácí ze zloby na sebe.
Bojím se a nevím proč. Nemám strach. A přesto, když vidím tebe, utíkám do nejzaššího vesmíru. Schová se na hvězdě – v klidu a míru. Bojím se koní. Bojím se tebe. Bojím se a mám strach.
A proto dnes žiješ, proto já strádám, Proto. A ne jinak. Jsi čarostřelec.