Byt se po tobě přestavěl. Otevřel jsem dveře rovnou do kuchyně a všechno tam bylo o trochu jinde. Stůl dál, židle lehčí, vzduch řidší, jako by se místnost snažila nebýt místností. Černý koberec pod nohama pohltil krok a já měl pocit, že se svět na chvíli neumí rozhodnout, kde je dole. Všude bylo ticho — ale v tom tichu zůstala […]
Když se chystáš do práce, můj byt vypadá najednou jako šatna světa. Kravata ti visí z krku jako úzký pruh rozhodnutí a tvoje ruce ji upraví jedním pohybem, bez okázalosti, bez zmatku. Na stole káva a vedle ní sklenice vody. Všude kolem moje věci: drobnosti, co by mě jindy rušily — a teď jen dokazují, že jsi u mě. Dívám […]
Když jsi po sprše, pára ti ještě drží na ramenou a hlava je hladká, jako bys z ní smyl i den. Na radiátoru visí ručník, teplý a těžký, a celá koupelna voní čistotou, která se nemusí omlouvat. Přijdeš blíž a opřeš čelo o moje, bez slov. A já si uvědomím, že štěstí někdy není výkřik, ale tenhle tichý okamžik, kdy […]
Vy jste mě nikdy nepustil blíž. Vy jste byl vždycky na druhé straně světla. Vaše přítomnost byla vzdálenost v obleku. Vaše úsměvy patřily jinam. Pro mě jste měl jen „správně“ a „nesprávně“. Já jsem prosil o „aspoň jednou“ — a bylo to moc. Dnes už neprosím. Jen občas kliknu a vrátí se chlad. Telefon položím displejem dolů. A jdu k […]
Když sedíme proti sobě, stůl je najednou moc velký. Je to jen deska, a přesto umí dělat vzdálenost, jako bychom nebyli doma, jen na návštěvě u vlastních slov. A pak mě pod stolem pohladíš nohou. Jednou. Krátce. A stůl se zmenší. Všechno mezi námi se stáhne na teplý dotek, který říká: pojď blíž, víc než se dá přes desku.
Máš rád ticho, ale ne takové to ticho, co trestá. Tohle je ticho kuchyně, když se voda dovaří a nikdo nemusí nic říkat, aby bylo jasno. Sedíš blízko a já slyším jen drobnosti: tvůj dech, nepatrné cvaknutí lžičky o hrnek. A pak — pod stolem — mě pohladíš nohou. Jen jednou. Jako bys mi napsal: tady.
Na stole zůstane drobek, cukr jako prach po něčem dobrém. A ty ho setřeš palcem, tak samozřejmě, jako bys uklízel i moje staré napětí. Máš v sobě klid, který není líný, jen dospělý. A já se na to dívám a říkám si, že čekání někdy končí takovouhle maličkostí: dotekem, co se neptá, jestli smí.
Nemáš rád svoje prsty, že jsou velké. Já mám rád, jak tvoje nehty mají mléčný odstín, měsíční povahu, a na opálené kůži svítí, jako by světlo nevědělo, kam se schovat, a tak zůstalo na hraně. Na stole dřevo, talíře, drobenka, vidlička v koláči, a mezi tím dvě ruce: moje menší, tvoje větší — bez vítězství, bez posudku. Položíš dlaň přes […]
Někdy jsi u mě nahý a je v tom klid, který se nedá zahrát. Tvoje kůže je teplá a obyčejná, žádný obraz — jen člověk, co se nemusí schovávat. Ležíš na prostěradle a dech ti dělá v látce malé vlny, jako by i svět mohl být chvíli měkký. Já — ta jinová část — se k tobě přitisknu a poprvé […]
V koupelně je teplo a černé dlaždice ho drží jako tajemství. Zlatá mozaika se nechá občas chytit světlem, jen na okamžik — a pak zase zmizí do tmavé krásy. Často svítím jen vánočními světýlky. Ne kvůli svátkům. Kvůli tomu, že v tomhle světle se člověk nemusí bránit. Zrcadlo je klidné — ne jako soud, spíš jako voda. Stojíš v tom […]
Když se usměješ, neodkládáš si to na potom. Rozepínáš košili — jeden knoflík, pak druhý, látka povolí a vzduch se ti dotkne hrudi, jako by to bylo samozřejmé. Tvůj úsměv není mince, kterou schováváš do kapsy pro někoho jiného. Pro mě je to světlo, které nic neřeže, jen ukazuje, že jsem doma. A já si v tom dovolím být klidný.
Vy jste byl ta zpráva, co nepřišla. Čekání má víc tváří, než jsem mu kdy přiznal: čekat na zprávu, čekat na klid, čekat na hlas, který nezraní. Čekal jsem, až se mi nebude chtít utíkat ani do hluku, ani do prázdna. Čekal jsem, až budu umět být doma i ve vlastním těle. Až jednou kliknu — a už to nebude […]
Čekání má víc tváří, než jsem mu kdy přiznal: čekat na zprávu, čekat na klid, čekat na hlas, který nezraní. Čekal jsem, až se mi nebude chtít utíkat ani do hluku, ani do prázdna. Čekal jsem, až budu umět být doma i ve vlastním těle. A pak jsi přišel ty — a čekání se změnilo v něco obyčejného: v hrnek, […]
Když se usměješ, je to jednoduché — žádné „pro někoho“, žádné šetření si úsměvu do zásoby. Tvůj smích nevybírá. Jen se stane. A já si v tom připadám poprvé bez hodnocení, bez toho starého napětí, co člověka nutí být menší. Miluju, že nejsi kruh. Jsi dveře. A že když jimi projdu, nezavřou se za mnou.