Telefon jsem měla na poličce ve skříňce displejem nahoru. To byl nový zvyk. Od minulého týdne, kdy jsem jela s Růženkou tramvají. Otočila jsem ho a říkala si, že je to jen maličkost. Otočený telefon mi neumožní sledovat, kdy byl Tom naposledy aktivní na Instagramu. Nedovolí mi osvěžit konverzaci ve čtvrt na jedenáct dopoledne mezi anatomií a biomechanikou. Neumožní mi. […]
Schodiště do pornokina má čtrnáct schodů. Vím to nazpaměť. Ne proto, že bych je počítal. Prostě to vím, jako člověk ví, kolik kroků je od jeho postele k záchodu. Tělo si pamatuje trasy, po kterých chodí v noci a potmě. Čtrnáct schodů dolů. Zábradlí na pravé straně, kov studený a trochu lepkavý, ne z nečistoty, spíš z vlhka, rukou a […]
Večerní trénink skončil ve čtvrt na devět. Bromlil odešel jako první. To vždycky. Bromlil nikdy neodchází poslední, protože Bromlil věří, že zodpovědný trenér odchází se zdravou nedůvěrou v disciplínu svých svěřenců. Nebo možná jen nespěchá domů. Nikdy jsem se neptal. Zbyli jsme u bazénu jen já a Tony. Tony se chvíli díval na hladinu. Dělal to někdy po tréninku. Stál […]
Skončila jsem trénink ve čtvrt na pět a celou cestu ze sprchy ke skříňce jsem nesla únavu z věcí, které vlastně nebyly těžké. Voda byla dobrá. Technika šla. Martina mě neopravovala víc než dvakrát, a to byl u ní skoro kompliment. Tělo fungovalo. Ramena držela. Odraz nebyl špatný. Ve výskoku jsem jednou zbytečně pospíchala, ale jen jednou. Správný trénink. Správné […]
Probudil jsem se dřív, než jsem chtěl. Telefon ukazoval sedm třicet pět a z kuchyně se ozývaly zvuky, které byly samy o sobě nevinné — hrnec, voda, talíř, lžička — ale v kombinaci s tou hodinou a tím tónem měly v sobě něco navíc. Sršeň nevařila. Sršeň připravovala den. To je jiná akce. Lehl jsem si zpátky. Strop Gorazdovy. Znám […]
Caffe Paní Mai Lan člověk nepřehlédl proto, že by bylo krásné. Spíš proto, že cedule dělala všechno pro to, aby si jí všiml i někdo, kdo jenom hledá toaletu, parkoviště nebo nejbližší polévku. Červený nápis, obrázky nápojů, telefonní číslo, káva, čaj, sladké pěny, vietnamská slova, česká slova, všechno trochu natěsnané k sobě. Výloha šedá, dveře tmavé, u vchodu malá stolička, […]
Do Dlážděnky jsem šel od metra pěšky, protože tramvaj měla přijet za osm minut a já neměl chuť stát a čekat. Nohy po ranním tréninku ještě cejtily vodu. Ten zvláštní stav, kdy svaly dobře pracovaly a tělo to nechce hned pustit. Líp se v tom chodí než sedí. Sedět znamená myslet. Chodit znamená přehazovat váhu z jedný nohy na druhou […]
Voda v dráze číslo tři měla dvacet šest stupňů. Vím to bez teploměru. Cítím to na holeni, na vnitřní straně lokte, na krku těsně pod uchem, kde je kůže protivně citlivá a všechno pozná dřív než hlava. Dvacet šest je správně. Dvacet čtyři už kouše. Dvacet osm je voda, která je líná. Stála jsem na kraji dráhy a dívala se […]
Razítko nebylo suchý. To se stává. Člověk má vyměnit polštářek dřív, než začne dělat šmouhy, jenže člověk taky není stroj, i když se to po něm v tomhle podzemí občas chce. Blonďatej skokan dostal předevčírem na zápěstí razítko trochu rozpitý. Viděl jsem to hned. Já tyhle věci vidím. Ne proto, že bych byl geniální. Prostě na to čumím roky. Zápěstí, […]
Přišel jsem do školy o pět minut dřív a hned jsem toho litoval. Člověk má chodit pozdě. Ne moc. Jen tak akorát, aby se nestihl dívat kolem sebe. Chodba v přízemí. Fluorescenční světlo, který nikdy není bílý ani žlutý, spíš takovej nemocnej šedej mezistupeň. Vůně deodorantu, mokrejch bot a kafe z automatu, který chutná jako trest pro lidi, co nemají […]
Vzbudil jsem se ve čtvrt na sedm a první věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem čuměl na strop. Nepamatoval jsem si, kdy jsem usnul. Jestli jsem vůbec usnul. Strop byl stejnej jako vždycky — tmavší flek u rohu, kde kdysi zateklo, žlutý světlo lampy přes záclonu a venku ten mokrej pražskej hluk, co zůstane po dešti, když noc už […]