🌸 Serpentýny 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

poslední dobou se mi často stává, že hodně spím. A je zvláštní, jak moc se to dá číst jako útěk, i když to útěk není. Spíš takové tiché přiznání těla, že začne brzdit dřív, než se člověk úplně rozbije. Jako kdyby ve mně byl někdo starostlivý, kdo mi bez dramat říká: „Teď méně. Teď pomaleji. Teď opatrně.“ A já poprvé za dlouhou dobu nemám chuť se s tím hádat.

Zároveň se mi v hlavě objevuje takové nenápadné, neagresivní konstatování: dneska jsem udělal míň, než bych dřív považoval za normální. Opravil jsem jednu kapitolu. Umytí nádobí mi připadalo jako maximum. A dřív bych se za to dokázal vnitřně seřvat, až by se mi v těle sevřelo všechno, co se umí sepnout. Teď už ne. Teď to jen vidím. Ne jako zásluhu, ne jako prohru. Jen jako fakt.

Neříkám si to s výčitkou. Spíš s klidem, který je trochu smutný, ale pravdivý. Dělám, co je dnes možné. Někdy je to málo. Někdy je to akorát. A někdy prostě nic víc nejde. A to „nejde“ není lenost ani vzdor, ale limit, který se nedá ukecat. Možná je dospělost právě tohle: přestat se tvářit, že limity jsou jenom špatně nastavený mindset.

Před spaním jsem si nedávno uvědomil ještě jednu věc, která mě překvapila: můj život vlastně nemá žádnou pevnou strukturu. Žádné rituály. Žádný systém, na který bych se mohl spolehnout, když se den začne drolit. Dřív jsem ho měl – kolonkový, přehledný, funkční. Věděl jsem, kdy co dělat, aby se věci stihly. A byl v tom určitý druh opory, i když to možná zvenku vypadalo jako disciplína. Jenže tenhle svět se mi postupně rozpadl pod rukama. Ne proto, že bych byl neschopný. Ale proto, že se změnily podmínky, kapacita, okolnosti, tělo i hlava. A ten starý systém už prostě neměl kam jet. Jako lokomotiva bez kolejí. A lokomotiva, když nemá koleje, není hrdina, není ani padouch. Je jenom těžká.

Když jsem si tohle uvědomil, přišel sen. Ne jako odpověď shůry, spíš jako obraz toho, co se ve mně děje, když přes den dělám, že to jde, a v noci se pravda konečně dostane ke slovu.

Stál jsem na široké planině pod vysokou skalou. Ta skála byla zvláštní – tvořená starými, rezavými lokomotivami, zavěšenými ve vzduchu, jako by tam kdysi končily koleje. Země se třásla, všechno burácelo a z rádia zněl hlas, který v přímém přenosu popisoval zemětřesení. Jako by komentoval realitu, ale nemohl ji ovlivnit. Lokomotivy se začaly uvolňovat, padat, všechno se hroutilo. Lidé utíkali. Utíkal jsem taky. Ne z paniky, ale z nutnosti. Zem se propadala.

Nakonec jsme doběhli do lesa, mezi břízy. Tam se země přestala hýbat. Dalo se stát. Dalo se dýchat. Nebylo to vítězství, nebyla to katarze, nebyl to ten filmový moment, kdy se zvedne slunce a člověk pochopí smysl života. Bylo to bezpečí. Prosté, neokázalé, skoro všední. Ale právě tím důležité.

A pak přišla část, která mi zůstala pod kůží nejvíc. Nezůstal jsem jen u útěku. Vrátil jsem se – opatrně – k místu, kde se skála zřítila. Ne šplháním nahoru. Ne snahou to znovu postavit. Šel jsem dlouhými serpentýnami, pomalu, ze strany. Spíš na průzkum než s cílem. Jen se dívat, co zůstalo. Kde se dá chodit. Kde už ne. Jako by ve mně bylo něco, co konečně pochopilo, že hrdinství není vždycky stavět, ale někdy jen nezrychlovat, když se všechno uvnitř chce tvářit, že zrychlení je jediná možnost.

Ten sen mi nedal plán. Nedal řešení. Nedal strukturu. Ale dal mi jednu důležitou informaci: nejsem ve fázi, kdy se staví nový řád. Jsem ve fázi, kdy se mapuje terén po kolapsu. A to je úplně jiný druh času. Takový, který se špatně vysvětluje lidem i sobě. Protože mapování nevypadá produktivně. Nemá výsledky, které se dají ukázat. Nemá to ten lesk „zvládnul jsem to“. Je to spíš „nespadnul jsem dál“. A někdy je tohle největší práce dne.

Možná je tohle něco, co se teď děje víc lidem, než si přiznáváme. Že staré způsoby, jak držet život pohromadě, už nefungují. A nové ještě nejsou vidět. Mezi tím vzniká prázdno, které se snadno zamění za selhání, lenost nebo beznaděj. Jenže ono to prázdno může být přechod. Přechodové období, které nemá správný název, a proto se mu tak snadno nadává. Možná je to jako když se člověk ocitne mezi dvěma břehy a voda pod ním je studená: jeden břeh už nepatří jemu a druhý ještě není jeho. A v tom mezičase se nevyhrává, jen se plave.

Uvědomil jsem si taky, že nechci dál obviňovat sebe ani vesmír. To je vlastně zvláštní dvojice viníků, kterou člověk vytahuje, když je unavený: buď jsem špatný já, nebo je špatně svět. A pak stojím u dřezu, myju nádobí a v hlavě vedu soudní proces, jestli mě život podpoří nebo nepodpoří. Jenže tím se ten talíř neumyje rychleji a ten den se nesrovná. Kdyby mě chtěl život podpořit víc, možná by to už udělal. A přesto tady jsem. Žiju. Píšu. Dělám, co je možné.

A možná to teď stačí.

Ne proto, že bych rezignoval. Spíš proto, že teď nejde o výkon, ale o stabilizaci. Nejde o to „mít to srovnané“. Jde o to stát na zemi, která se nepropadá. Dovolit si zpomalit, spát, udělat jednu věc a tím den uzavřít. Nepřeskakovat fázi průzkumu jen proto, že nevypadá jako práce. Kolikrát jsme si už namluvili, že práce je jen to, co je vidět? A co všechny ty neviditelné pohyby uvnitř, kdy člověk jenom hledá, kde se dá bezpečně došlápnout?

Píšu to sem nejen kvůli sobě. Ale i proto, že možná někdo z vás je teď ve stejném mezičase. Bez struktury, bez chuti stavět, s pocitem, že to, co dřív fungovalo, už nefunguje. A že je to nějak vaše vina. Možná není. Možná se jen mění terén. Možná se učíme chodit jinudy. Pomaleji. Oklikou. Serpentýnami. A když to takhle řeknu, zní to skoro jako romantika, ale já v tom cítím spíš obyčejnou pravdu: některé cesty se nedají urychlit, ani kdyby člověk byl sebevíc odhodlaný. Protože tělo i hlava mají svůj rytmus a někdy je rytmem přežít den bez dalšího poškození.

A to není málo.