🌸Únor bez rytmu🌸

Ahoj, milí moji 🌸

dlouho jsem si říkal, jak tenhle dopis vlastně začít, protože sám v sobě cítím, že nejsem v bodě, kde by se věci daly shrnout jednou větou nebo uzavřít do elegantního oblouku. Spíš mám pocit, že stojím někde uprostřed pole, kolem mě jsou rozházené poznámky, nedopsané plány a takové to ticho, které není klidem, ale spíš čekáním. Možná i proto mám potřebu vám psát. Ne proto, abych něco vysvětloval nebo obhajoval, ale abych byl slyšen tak, jak teď opravdu jsem.

Na začátku roku jsem si dal plán. Byl jasný, přehledný, skoro až uklidňující. Měl rytmus, který znám a který mi roky fungoval. Pár dní intenzivní práce, natáčení, stříhání, odevzdání, a pak měsíc relativního klidu. Jenže únor se mi tímhle plánem tak trochu vysmál. Ne dramaticky, spíš tiše a vytrvale. V lednu jsem se totiž ponořil do práce na knize Měsíční království, kterou si dvě kolegyně z České pošty rozhodly vydat. Korektury, sazba, návraty k textu, drobnosti, které drobné nejsou. Myslel jsem, že to bude rychlejší. Nebylo. Zabralo to skoro všechen čas a energii, kterou jsem měl připravenou pro sebe.

Nevyčítám si to. Opravdu ne. Byla to poctivá práce a já ji dělal rád. Jenže tělo i hlava mají své limity a někde mezi posledními úpravami a deadliny se stalo to, že mi nezbyla síla na moje vlastní věci. Na videa, na tvorbu, na ten vnitřní hlas, který potřebuje prostor, jinak se stáhne a mlčí. Najednou jsem nebyl v režimu, který znám, a zjistil jsem, že se nemám čeho chytit. A tak si pohrávám s myšlenkou jiného rytmu. Natáčet každý den jedno video, sestříhat ho, nahrát, pustit do světa a dál to neřešit. Co to udělá, zatím nevím. Možná nic, možná hodně. Možná se ukáže, že i tohle je cesta, a možná ne. Teď to prostě zkouším.

Do toho všeho vstupují drobné i větší události, které jako by přišly ve stejný moment. V únoru mám v plánu jet do Turnova na divadelní festival Modrého kocoura, takže budou dny, kdy se nic točit nebude. A zároveň se během jednoho týdne pohnuly věci jiným směrem – přišla pozvání na dva pracovní pohovory, jeden do RegioJetu a druhý do Seznamu. Neberu to jako znamení, spíš jako nabídku možností. Otázka, kterou si teď kladu, je prostá a trochu přízemní: kde si vydělám víc peněz. Ne kvůli luxusu, ale kvůli tomu, abych mohl nechat natisknout knihy a jet na Svět knihy 2026 s něčím v ruce, ne jen s úsměvem a prázdným stolem.

Přiznávám, že jsem si pohrával i s jinými scénáři. Jet tam bez knih, rozdávat letáčky, posílat lidi na QR kódy, na texty zdarma, na online prostor. I to mi přišlo vlastně čisté a svobodné. Ale jak se ty myšlenky ve mně přelévaly, něco se začalo krystalizovat. Ne úplně jasně, spíš pocitově. Jako když se voda pomalu uklidňuje a dno je najednou trochu víc vidět.

Do toho přišlo i tělo. Únor je pro mě zvláštní měsíc a letos se to ukázalo dost zřetelně. Naordinoval jsem si detox, který se propojil s prací, kterou jsem loni dělal s Pavínou Blaškovou kolem astrotypu a diáře. Hodně jsme se tehdy dotýkali tématu žlučníku v čínské medicíně a já si nejsem jistý, co přesně se ve mně vyčistilo. Možná něco ano, možná jen trochu. Neřekl bych, že jsem klidnější nebo méně popudlivý. Spíš jsem víc v kontaktu s tím, co ve mně bublá. A i to má svou cenu.

Paradoxně mi práce na cizí knize otevřela ještě jednu otázku. Uvědomil jsem si, kolik péče jsem schopen dát projektu někoho jiného, a jak málo ji někdy dávám svým vlastním knihám. Nevím, jestli je to chyba. Možná jsem se jen změnil. Už nejsem takový puntičkář, detaily pro mě ztratily část své váhy. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že jsem si někde po cestě uvědomil, že dokonalost mě spíš brzdí, než chrání. Možná je to únava, možná zralost. Možná jen další fáze.

Nepíšu vám to proto, abyste mě litovali nebo uklidňovali. Píšu to, protože mám pocit, že sdílení nehotových věcí je někdy pravdivější než hotové závěry. Že je v pořádku říct: teď nevím, jak přesně to bude. Vím jen, že jdu dál, i když pomaleji, i když jinak, než jsem si plánoval. A že se učím být k sobě o něco míň přísný.

Pokud z toho dopisu něco plyne, pak možná jen to, že plány jsou křehké a život má zvláštní smysl pro humor. A že i když se něco nepovede udržet, neznamená to, že jsme selhali. Možná jsme jen byli nuceni se na chvíli zastavit a podívat se, kde vlastně stojíme.