🌸Uzavření zkušenosti: lokomotivy, pyramida a to, co je nahoře i dole🌸

Ahoj, milí moji 🌸

píšu vám tenhle dopis jako uzavření jedné zvláštní, trochu kruhové zkušenosti. Měsíc jsem se vracel k tomu, co bylo těsně před pandemií. A i tohle, co jsem znovu otevřel v sobě, bylo těsně před pandemií. Je na tom cosi paradoxního: jako kdyby se člověk po letech vrátil na stejné nástupiště, ale zjistil, že cedule jsou sice stejné, jen nádraží je už jiné. A hlavně – ten, kdo na peróně stojí, jsem jiný já.

Vracel jsem se k mapě, kterou jsem kdysi nosil u sebe tak samozřejmě, že mi to dnes připadá až dojemně naivní. Jako by tehdy stačilo říct „mapu měj vždy při sobě“, a tím se automaticky stalo, že se cesta nezavře. Tehdy jsem byl schopný mapu překreslit, hlídat, rozbalovat, svinovat, věšet na nástěnku ve své pracovně – a zároveň žít s tím lehkým napětím, že kdyby ji někdo vzal, cosi se uzavře. Jenže já jsem tehdy ten pocit uzavření chápal jako disciplínu, jako hru, jako posvátné pravidlo. Dnes ho čtu i jako předzvěst: že věci se opravdu umí zavřít, a někdy bez ohledu na to, jak pevně je člověk drží v kapse.

A pak jsou tu mé lokomotivy. Víš, jak tomu říkám – lokomotivy, které táhnou můj život. Projekty, směry, velké vnitřní „teď to konečně pojede“. Před pandemií to ve mně jelo zvláštním způsobem: jako kdyby se rozjížděly všechny najednou, každá na jiné koleji, a já měl v ruce vysílačku, přepínal výhybky a byl si jistý, že to všechno nějak ukočíruju. Věřil jsem, že když je člověk vytrvalý, když má rituál, když si sedá k psaní, když zasedne nad dopis jako nad dopisní papír a udělá z toho tradici, tak se svět aspoň trochu poskládá do rytmu. Byla v tom určitá lehkost – ne povrchní, ale lehkost člověka, který ještě nezažil, jak rychle může prasknout kolej.

A pak se to zhroutilo.

Neříkám to dramaticky. Spíš popisně, jako když se díváš na modelové kolejiště, které někdo omylem shodí ze stolu. Vagony se rozsypou, domky popadají, stromky se vyvrátí a ty se chvíli díváš, jestli má smysl to zvedat hned, nebo jestli je lepší nejdřív jenom sedět a nadechnout se. Zajímavé je, že to, co bylo tehdy popsané jako „cesta“, se mi dnes zdá náročnější, než tomu bylo tehdy. Ne proto, že by se změnily instrukce, ale protože se změnilo místo, ze kterého čtu.

Tenkrát jsem mluvil z výše.

Mám na mysli ten zvláštní vnitřní postoj, kdy se člověk dívá na život shora, z nadhledu, z místa, kde se daří pojmenovávat věci, dávat jim tvar, poskládat je do komor a chodeb, kde se dá říct: tady je Komora přání, tady Malá modlitebna, tady Komora podvědomí, tady Velký sál a nakonec Velká modlitebna. Z výše se dá sestupovat s elegancí. Z výše se dá i provázet druhé, protože člověk má pocit, že už zná cestu, že má klíčky v dlaních, že umí „otevřít“ a „zavřít“, a že ten poklad je sice pro každého jiný, ale mechanismus je přece jasný.

Dnes jsem přesně na opačném místě.

Dnes jsem dole. Ne dole jako „špatně“, ale dole jako v hlíně, v tíze, v místě, kde se věci nedají snadno pojmenovat a kde i mapa, kterou kdysi stačilo nosit u sebe, působí spíš jako mokrý papír v kapse kabátu. Dnes se drápu nahoru. A tím, že jsem dole, vidím to očima těch, kterým to mělo pomoci. To je možná největší změna: kdysi jsem měl dojem, že někoho vedu; dnes chápu, jaké to je být vedený, a přitom se bát, že nic nevidím, že se mi nedaří udělat „vizuál“ místnosti, že přání se nevybrousí do jasné věty, že modlitebna zůstane tmou, že sny budou jenom útržky a že člověk v sobě nenajde tu disciplínu „do západu slunce“.

A tady se mi to všechno propojuje: najednou mi dochází, že tehdy jsem mohl mluvit o důvěře jako o základu poslání, protože jsem měl z čeho důvěřovat. Měl jsem na čem stát. Měl jsem své „vodičkovy ulice“ – konkrétní místa, konkrétní dny, konkrétní rytmy. Měl jsem i ten směšně prostý fyzický detail: stát u počítače místo sezení, dělat hluboké dřepy, stavět plůtek z roští a přitom si uvědomovat, jak důležité je s láskou stanovovat hranice. To všechno byly moje kotvy. A člověk si často nevšimne, že kotva není jen romantický symbol; kotva je i kus železa, který tě drží, když se zvedne vítr.

Pandemie – a všechno, co přišlo s ní a po ní – mi kotvy přetrhla. A já pak dlouho žil tak, že jsem se snažil být znovu „nahoře“, protože jsem si pamatoval, jaké to je. Jenže ono to nejde silou. Nejhorší je, když člověk začne tlačit představu do vizualizace, tlačit přání do věty, tlačit srdce do otevřenosti. Tehdy se mi líbila myšlenka, že se obraz „sám poskládá“, když člověk sestoupí na srdce, když sleduje ty mžitkové barvy, když dovolí, aby ho cosi „vcuclo“ do spojení s vyšším já. Dnes si uvědomuju, že to nejde urychlit. A že někdy je samotný sestup do srdce práce na celý den – ne kvůli lenosti, ale kvůli bolesti, která si vyžádá čas, než se přestane bránit.

Když jsem byl „nahoře“, snadno jsem věřil, že cesta je super transformační skluzavka. Dnes, když jsem dole, vím, že skluzavka je jen polovina pravdy. Druhá polovina je výstup. A výstup bolí. Dnes mnohem víc chápu větu „nesmíš to vzdát“, ne jako povzbuzení z plakátu, ale jako holou větu, kterou si říkáš, když se ti třesou ruce, když se ti nechce vstát, když se ti zdá, že klíčky nemáš, nebo že se ti rozkutálely do prachu. Tehdy byl klíč symbolem schopnosti. Dnes je klíč symbolem milosti: někdy ho prostě najdeš v kapse, kde jsi ho nečekal, a někdy ho najdeš až poté, co si přiznáš, že ho hledáš.

A přesto – nebo právě proto – se mi zdá tohle ohlédnutí důležité. Protože když se dívám zpět, vidím, že „poklad“ nikdy nebyl nějaký zlatý předmět na konci. On byl ve způsobu, jak se člověk učí dívat. V ochotě vstoupit do uzavřeného prostoru a být tam s nevinností, s prostým záměrem, s otevřeným srdcem, s ochotou dívat se pod povrch vnějšího zdání. To jsou krásné věty, dokud je čteš z výše. Dnes, zespoda, v nich cítím pot a prach. A najednou je to pravdivější.

Pamatuju si ten obraz truhly. Pamatuju si bílou záři, která zahltí Velkou modlitebnu, a větu, která se mi tehdy líbila jako duchovní poezie: že co je nahoře, je i dole. Dnes mě ta věta píchne do žeber. Protože dnes vím, že nahoře a dole nejsou jen symboly. Nahoře je i pýcha, někdy i slepota, i přehnaná jistota. Dole je i pokora, někdy i bezmoc, i vyčerpání, i stud, že člověk „nefunguje“. A přesto – nebo právě proto – je důležité, že to je propojené. Že poklad je v hrudi a zároveň „tam někde“. Že světlo není jen na stropě, ale že se může rozžehnout v těle.

A tady se dostávám k tomu nejjemnějšímu: k tomu, co je pro mě dnes uzavření. Uzavření pro mě není zaklapnout víko a jít dál, jako kdyby se nic nestalo. Uzavření je spíš přijmout, že cesta se mění, že mapa se trhá, že někdy ji musíš znovu překreslit – a že i když ji nosíš u sebe, stejně ji občas namočíš, ušpiníš, potrháš. Uzavření je i to, že člověk přizná, že některé lokomotivy dojely. Ne proto, že byly špatné, ale protože koleje skončily. Některé dojely do zdi, některé dojely do ticha, některé se rozpojily a vagony se rozutekly po vlastních cestách. A já se už nesnažím předstírat, že je všechny znovu zapřáhnu stejným způsobem.

Možná to je ten největší obrat: že už se nesnažím být průvodcem z výše, když stojím dole. Dnes se spíš snažím být člověkem, který se zvedá. Člověkem, který se učí dívat očima těch, kterým chtěl pomoci, a v tom pohledu nachází novou pokoru. Je zvláštní, jak se někdy pomoc stane skutečnou teprve tehdy, když člověk přestane „pomáhat“ a začne rozumět. Ne hlavou, ale tělem. Když si sedne na zem vedle druhého a řekne si v duchu: ano, tady to bolí, tady je tma, tady se škrábeš nahoru a nechceš být sám.

A tak, místo abych se snažil znovu dělat velká gesta, chci udělat teď jedno malé: chci zůstat chvíli v tichu. Ne jako útěk, ale jako respekt. V těch textech se opakuje, že po cestě má přijít ticho. Že člověk má chvíli zůstat ve svém prožívání. Že pak, až odezní sen cesty, může sednout k počítači a napsat pár řádek. Tenhle dopis je pro mě přesně to: pár řádek, které jsou vlastně dlouhým dechem.

Kdybych vám měl říct, co je můj klenot dnes, řekl bych něco, co by se mi před pandemií zdálo banální: že se dá začít znovu i bez nadhledu. Že se dá být dole a přesto se neodsoudit. Že výstup nemusí vypadat hrdinsky, může vypadat jako obyčejný den, kdy si člověk vzpomene na mapu, i když ji nemá v ruce. Kdy se mu v dlani objeví drobný klíček, možná jen jako pocit, že ještě není konec. A kdy si dovolí nechat některé lokomotivy stát, zatímco sám se učí znovu chodit.

Děkuju, že jste u toho se mnou. Děkuju, že jste byli tehdy – a že jste i dnes. A pokud vás tenhle dopis přiměje na chvíli se ohlédnout ke svému „těsně před“, tak jen tiše doufám, že v tom ohlédnutí najdete i trochu laskavosti k sobě. Protože to je něco, co jsem se musel učit až zespoda.