KAPITOLA 1 – 18:30,20:00 – VIKTOR

Sedím v kraťasech s dírama, vedle řidiče Boltu, který o češtině ví asi tak stejně jako já o kvantový fyzice. Sedím si tu v jeho autě, zatímco on si mě prohlíží koutkem oka. Moje roztrhané džíny mu nedávaj moc klidu, ale co už. Všichni jsme tu tak nějak mimo svoje role – on není jen řidič a já nejsem jen zákazník. Pozoruju, jak jeho prsty bubnujou do volantu do rytmu nějakýho východoevropskýho tracku.

Sleduju, jak vkládá nějakou větu do hlasovýho překladače a z reproduktoru se ozve jenom: “Podržíš mi?” V hlavě se mi mihne obraz Toma a něco ve mně poskočí. Je to jako elektrický výboj, který projede celým mým tělem. Přikývnu, aniž bych přemejšlel o důsledcích, aniž bych si uvědomoval, co vlastně dělám. Jen vím, že chci víc.

Srdce mi buší, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Cítím, jak se mi vzrušení valí celým tělem, když Bolt zastaví na poslední řadě lesního parkoviště. Je to jako nějaký zvrácený porno, ale zároveň je to skutečný a drsný. A já… Já si to neskutečně užívám.

Vím, že tohle je nebezpečný a trochu šílený, ale v tuhle chvíli mi to je jedno. Chci si to prožít naplno, cítit tu drsnou a primitivní touhu. Možná je to moje cesta, jak uniknout všem těm očekáváním, které na mě někdo klade. Tady, v tomhle intimním, odtržením od světa, můžu bejt skutečně sám sebou, bez ohledu na to, co si o mně myslej ostatní.

Když řidič otevírá dveře, cítím, jak se mi zvedá adrenalin. Vím, že následující minuty budou plný napětí a vzrušení. Ale zároveň v nich nacházím zvláštní uklidnění. Tohle je můj prostor, kde se nemusím bát bejt tím, kým opravdu jsem.

Uzbekistánec do mě jede jako blázen a já mu v tom nebráním. Cítím, jak se mi rozlívá energie po celým těle, jak moje vlastní tělo volá po stále větší intenzitě a dravosti. Snažím se plně odpovídat na všechno, co ode mě Uzbekistánec očekává, co po mně chce. Bez váhání zaujmu místo na zadní sedačce, nohy nahoře, a on do mě vráží kládu s vervou, jakou to jen dokáže. Je to drsný a trochu šílený, ale v tuhle chvíli mi to je jedno. Chci si to prožít naplno, cítit ho v mým těle. Je mi jedno, jestli mě někdo slyší nebo ne, konec konců, chlap vedle v autě se uculuje, když mi Uzbekistánec nadává do děvky.

A když už cejtím, že se blíží vyvrcholení, vytrhne mě ven, stlačí na kolena na studenou zem a vystříká se mi do pusy. V tu chvíli cejtím ostrou bolest na jazyku, jakoby se natrhl. Z plic mi vyrazí stříbrná střela bolesti a já plivu krev. Pak už vidím jen jeho siluetu přes zadní okno auta. Uzbekistánec si nasazuje sluneční brejle a mizí do dálky, za sebou zanechává oblak prachu. Cejtím se poníženej a zneužitej, ale zároveň mě to vzrušuje. Je to jako příval adrenalinu, který mě omámí. Vím, že tohle není normální, ale nedokážu tomu odolat. Mám pocit, že se mi svět zužuje jen na tohle šílený, drsný setkání. Vím, že se něco se mnou děje, něco, co nemůžu ovládat. Ale v tu chvíli mi to je jedno. Chci jen cejtit tu divokost, která mě pohltí. Chlap z vedlejšího auta nastartuje, pomalu projede vedle mě, mrkne na mýho pulsujícího čůráka a v klidu odjede.

Zůstávám tam s cigaretou v ruce a sedím na kládách u okraje lesa vedle parkoviště. Cejtím chladnej vzduch na kůži, penis mi stále visí z nohavice kraťasů s dírama a pomalu mi odkapává mrdka na zem. Třesu se, částečně zimou, částečně vzrušením z toho, co se právě stalo. Uzbekistánec mi nechal v puse kovovou pachuť, smíchanou s příchutí krve. Snažím se uklidnit, ale moje tělo je pořád v šoku. Ruka se mi třese, když si potahuju z cigarety, a já jen zírám mezi stromy, kde mizí jeho auto.

Co teď? Mám pocit úplný prázdnoty, jako by ze mě někdo vysál všechnu energii a touhu. Tělo mám malátný a hlavu prázdnou. Ale zároveň si uvědomuju, že tahle prázdnota je něco, co jsem si vybral sám. Nikdo mě do toho nenutil. Je to moje rozhodnutí a musím s ním žít. Možná je to tak lepší než se trápit city, který stejně nikam nevedou.

Vystoupil jsem z Boltu u podolskýho bazénu, srdce mi stále bušilo vzrušením z toho nečekanýho zážitku. Nasadil jsem si sluchátka na uši, abych se trochu uklidnil. Zapálil jsem si cígo a zhluboka potáhnul, kouř mi naplnil plíce a já cítil, jak se mi rozlívá do celýho těla zvláštní uvolnění.

Pomalu jsem vykročil směrem k budově bazénu. V hlavě mi vířily myšlenky na to, co se právě stalo. Ten Uzbekistánec, jak mě vzal zezadu v tom autě, ta syrovost a živočišnost toho… Bylo to tak nečekaný, tak mimo moje obvyklý zvyky. Ale zároveň jsem cejtil podivný vzrušení, jako bych právě překročil nějakou neviditelnou hranici.

Prošel jsem vstupní halou a zamířil k bufetu. Měl jsem vyschlo v krku a potřeboval se něčeho napít. Objednal jsem si velkou kolu a posadil se ke stolku v rohu. Vejral jsem před sebe a v duchu si přehrával ty poslední okamžiky na parkovišti.

Cejtil jsem, jak se mi penis v nohavici vzdouvá při vzpomínce na ten pocit, když do mě Uzbekistánec proniknul. Ale nesnažil jsem se to potlačit. Byl jsem zvyklej na svoji tělesnost, na to, jak moje tělo reaguje na vzrušení. Neviděl jsem důvod se za to stydět.

Upíjel jsem kolu a nechal myšlenky volně plynout. Uvědomoval jsem si, že tohle nebyl jen tak ledajaký sexuální zážitek. Bylo v tom něco víc, něco syrovějšího a skutečnějšího než při těch obvyklejch setkáních přes Grindr. Jako bych se dotkl nějaký hlubší, temnější části sebe sama.

Nevěděl jsem, co si s tím počít. Byl jsem zvyklej na svůj způsob života, na ty prchavý, nezávazný známosti. Ale tohle bylo něco jinýho. Něco, co ve mně rezonovalo na mnohem hlubší úrovni.

Dopil jsem kolu a odhodil kelímek do koše. Vstával jsem od stolu a v rozkroku jsem stále cejtil ten tlak, to pulzující vzrušení. Ale nesnažil jsem se to skrývat. Byl jsem to já, se vším všudy. Se svojí sexualitou, se svými touhami, se vším tím chaosem, který jsem v sobě nosil.

Opouštěl jsem jídelnu a mířil k pokladně.

Koupil jsem si lístek do bazénu a vešel do šaten, pomalu se začal svlíkat, nenápadně pokukovat po ostatních. Většinou samí chlapi, ale nikdo, kdo by mě zaujal. Aspoň zatím. Odložil jsem věci do skříňky a zamířil do sprch.

Pod proudem vody jsem se opláchnul. Chladná voda mi stejkala po zádech a já se otřásl. Ale nebylo to nepříjemný, spíš osvěžující. Pak jsem vklouzl do páry.

Horkej vzduch mě okamžitě pohltil. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyk. A pak jsem ho uviděl. Toma. Seděl na lavici, oči zavřený, vypadal uvolněně. Už jsem ho párkrát zahlíd ve škole. Vždycky mě zaujal. Ten jeho sebevědomej postoj, namakaný ruce… Ale nikdy jsem neměl odvahu se k němu přiblížit.

Až doteď.

Nenápadně jsem se posunul blíž. Předstíral jsem, že hledám místo k sezení. A pak, jako by náhodou, jsem se zády otřel o jeho nohu. Jen letmej dotek, ale cejtil jsem, jak se celej napnul. Čekal jsem, jestli něco řekne, udělá… Ale nic.

Zklamaně jsem se vydal do bazénu. Možná jsem si to jen představoval, tu jiskru mezi náma. Skočil jsem do vody a začal plavat. Soustředil jsem se na pohyb, na pravidelný tempo. Snažil se nemyslet na Toma a na to, co mohlo bejt.

Po pár kolech jsem vylez z vody a zamířil na nuda pláž. Našel jsem si volný místo, rozprostřel ručník a leh si. Sluchátka do uší, zapnul jsem hudbu a zavřel oči. Nechal jsem se unášet melodií a snažil se uvolnit.

Ale myšlenky se stále vracely k Tomovi. K tomu, jak blízko jsem k němu byl. K tomu, co jsem cejtil, když jsem se ho dotknul. Vzdychl jsem. Možná příště budu mít víc odvahy. Možná…

 

* * *