KAPITOLA 2b – 10:00,14:30 – VIKTOR

Vcházím do videopůjčovny a za pultem mě vítá Radka. Má dobrou náladu, což je fajn, aspoň trochu rozptýlí myšlenky na to, co se stalo v kabinkách. Pořád na to musím myslet, i když se to snažím zaplašit. Nejde to. Ten pocit, ta vůně, ta touha… Sakra, musím se soustředit na něco jinýho.

„Čau Viki, co je novýho?” ptá se zvesela, zatímco rovná DVD na poličkách. Její hlas zní tak bezstarostně, až mi to přijde skoro nepatřičný vzhledem k tomu, co se mi honí hlavou.

„Ale nic moc,” odpovím neurčitě a snažím se nenápadně očistit kalhoty. Sakra, ta mrdka tam pěkně zaschla. Doufám, že si toho Radka nevšimne. Jenže to je blbost, Radce nikdy nic neunikne. Má oči jak ostříž a všímá si každýho detailu.

„Hele, co to máš tady?” No jasně, že to vidí. V duchu zaúpím a zoufale přemejšlím, jak z toho vybruslit. Nechci, aby Radka věděla, nechci, aby kdokoliv věděl, co kde dělám. Že klečím v kabinkách u díry, vzrušeně do ní koukám, co se na mě ze tmy vyloupne z kalhot neznámýho chlapa. Je to rajc… Rychle měním téma, abych odvedl řeč jinam. Snad se mi podaří Radku přesvědčit, že se nic neděje. I když sám vím, že se toho děje až příliš.

„Ále, nic, nic. Jen jsem si při focení u vody ušpinil kalhoty, víš jak,” mávnu rukou, jako by o nic nešlo. Přitom v duchu panikařím a snažím se vymyslet, jak z toho vybruslit.

„Jo, jasně, focení,” ušklíbne se Radka. „A co to focení, nějaký akty?” rejpne si a významně se podívá na fleky na mejch kraťasech.

Polknu. „Ne, ne, žádný akty. Krajinky, víš, takový ty… poetický,” plácám a cetím, jak rudnu. Krajinky, jasně. Spíš by v mým telefonu našla mrdající řidiče kamionů, ale to jí těžko řeknu.

„Krajinky? No, tak to se mi snad zdá,” zasměje se Radka. „Tak ukaž, co tam máš za umění!”

Zoufale se snažím vymyslet nějakou výmluvu, ale nic mě nenapadá. „Víš co, radši to nechám na jindy, ještě to není hotový,” zkouším to.

„Ale no tak, aspoň mi něco ukaž,” nedá se odbejt Radka. „Nebo je to něco, co bych neměla vidět?” Zase ten pohled na moje kalhoty. Do prdele.

„Ne, fakt ne, jen… Potřebuju to ještě probrat, víš,” blábolím. „Třeba zejtra, až vytřídím ty rozmazaný hokus pokusy.”

Radka se ušklíbne, ale nakonec pokrčí rameny. „Jak myslíš, umělče. Ale zítra mi něco ukážeš, jasný?”

„Jasný, zejtra,” vydechnu úlevou. Kruci, to bylo o fous. Rychle měním téma, mluvím o novinkách v půjčovně, o počasí, o čemkoliv, jen abych odvedl řeč jinam.

Radka naštěstí po chvíli přestane rejpat. Rozdělujem si práci, uklízíme police, zapisujem vrácený DVD. Snažím se soustředit, ale stejně pořád myslím na to, jak se vymluvit z těch fotek. Snad na to zapomene.

Dveře videopůjčovny se zabouchnou a Radka mizí v ulicích. Vydechnu úlevou, ale ne nadlouho. Iris, taková divná holka, pořád za mnou leze, zjeví se ve dveřích z ničeho nic. Kurva, to snad není možný. Vždycky se tady objeví, když to nejmíň čekám.

Dělám, že ji nevidím, a dál rovnám DVD na police. Moje prsty mechanicky řadí obaly podle abecedy, zatímco myslím na to, jak moc nesnáším tyhle odpolední směny. Jenže Iris se nedá odbejt. Přitančí ke mně, mává mi rukou před obličejem a já cejtím závan jejího umělýho parfému. “Čau Viktore!” šveholí tím svým protivně sladkým hláskem. Má na sobě nějaký praštěný oblečení, samý volánky a třpytky. Vypadá jak z cirkusu, jako nějaká pouťová atrakce.

“Čau,” zamumlám a dál se věnuju svý práci, doufám že pochopí narážku. Ale Iris se jen tak nevzdá. Nakukuje mi přes rameno, jako by chtěla vidět, co dělám, její dech cejtím na krku. Pak vezme jedno DVD a začne s ním pohazovat. Mám chuť jí ho vyrvat z ruky.

“Hele, ten film jsem viděla! Není moc dobrej, co?” brebentí a já cejtím, jak ve mně narůstá frustrace. Každý její slovo je jako jehla pod nehty. Copak nevidí, že nemám náladu? Že chci mít svůj klid?

“To je fuk. Lidi si to stejně půjčujou,” odseknu a snažím se soustředit na řazení filmů. Iris se zatváří uraženě, ale hned se zase rozzáří jak vánoční stromeček.

“Tak co, půjdem někam? Třeba na kafe?” navrhuje a přitom se na mě dívá těma svejma velkejma očima, který mi připomínaj vyděšenou laň. Mám chuť se rozeřvat. Proč sakra nemůže pochopit, že o ni nestojím? Že nikdy stát nebudu?

“Promiň, mám práci,” odmítnu ji stroze a modlím se, aby už konečně vypadla. Iris se zatváří zklamaně, ale pak pokrčí rameny jak malý dítě, kterýmu někdo sebral hračku.

“Tak třeba jindy,” řekne a pomalu se šourá k východu. Cestou ještě shodí pár DVD, která jsem pracně naskládal. Sleduju padající obaly a přemejšlím, jestli to dělá schválně. Má to snad v sobě, ničit mi nervy? Nebo je prostě tak nešikovná? Každopádně to budu muset všechno rovnat znovu.

Konečně za ní zaklapnou dveře. Opřu se o pult a zhluboka dejchám. Ta holka mě jednou dožene k šílenství. Pořád za mnou leze, pořád něco kecá, pořád… Kurva, vždyť ani nevím, co je zač. Odkud se vůbec vzala? A proč si vybrala zrovna mě?

Snažím se na ni nemyslet, ale nejde to. Iris mi nějak zalezla pod kůži. I když mě štvě, i když mě přivádí k zuřivosti, něco na ní je. Něco… zvláštního. Skoro děsivýho. Jako by v sobě měla nějaký tajemství, který mě děsí a přitahuje zároveň.

Zatřesu hlavou, abych ty myšlenky zahnal. Nesmím se nechat rozhodit nějakou divnou holkou. Mám svejch starostí dost. S povzdechem se pustím zpátky do práce. Ještě pár hodin a půjdu dom. Pryč od Iris a jejích bláznivejch nápadů. Pryč od toho zmatku v mý hlavě. Aspoň na chvíli.

* * *