🌸 Můj rok v 37 713 minutách hudby a jedné velké změně 🌸

Ahoj, milí moji 🌸

dneska mám chuť napsat něco, co je možná víc o psaní než o čemkoli jiném. Čím víc se nořím do slov, tím víc cítím, že jsem především spisovatel. Ten zbytek – terapeut, kartář, průvodce – to jsou role, které jsem měl a v něčem pořád mám, ale slova jsou moje základní podoba. Někdy mám pocit, že si to potřebuju připomínat hlavně já sám.

Občas mi totiž od vás přijde zpráva, která mě dožene k takovému tichému pousmání. Naposledy mi psala jedna klientka, jestli mi někdo umřel, když čte ty moje texty. Chápu to – když člověk otevře Instagram a vyskočí na něj esej o smrti, loučení a přerodu, je logické se zeptat, co se děje „teď hned“. Ale já už nějakou dobu nepíšu jako přímý přenos. Neposílám live reportáž z vlastního srdce v reálném čase. Spíš se snažím zachytit pohyb, který přesahuje konkrétní datum. Někdy si beru do ruky vzpomínku starou tři roky, jindy zhuštěnou zkušenost z desítek rozhovorů, co jsem kdy vedl. Je to destilát, ne reality show.

Prosím, zkuste mě tak číst. Jako literaturu, která se opírá o skutečnost, ale není jí svázaná. Jako dopisy člověka, co sedí někde u lampy a skládá dohromady prožitky svoje i cizí – aby z nich vznikla esence, kterou si do ruky vezme ten, kdo ji zrovna potřebuje. Někdy já, jindy vy. Jsem takový intimní esejový dopisář, co se rád přehrabuje v tónech, místo aby jen suše popisoval fakta. A jsem za vás v tomhle spolupřežívání nesmírně vděčný.

Konec roku u mě má už několik let jednu maličkou radost: Spotify Wrapped. Sedím u počítače, spustím ten jejich barevný kolotoč a nechám se konfrontovat s tím, co jsem to vlastně celý rok poslouchal. Je to takový hudební horoskop – jen místo hvězd rozhoduje to, co jsem si dobrovolně pouštěl do uší. Letos na mě vyskočilo číslo 37 713 minut. Dvacet šest dní života, kdy jsem měl v hlavě sluchátka. Dvacet šest dní, kdy mi někdo zpíval do nitra, zatímco jsem psal, chodil, vařil, truchlil, miloval.

Nejoblíbenější žánry? Jazz blues, soundtracky, lo-fi beaty, pop a soul. Když jsem to viděl, došlo mi, že si vlastně stavím takovou hudební svatyni ze tří pilířů: melancholie, příběh, útěcha. Jazz a soul umí tu první – vezmou špínu, bolest, samotu a udělají z nich píseň, kterou se dá dýchat. Soundtracky mi dopisují film, který se zrovna odehrává přede mnou. A lo-fi? To je moje hudba na přemýšlení, takové pocukrované ticho. Pop je pak koření, trocha lehkosti, ať se v tom všem úplně neutopím.

Letos prý kolem mě proteklo 4 351 skladeb a 39 alb. Na papíře vypadají ta čísla jako sběratelství, ve skutečnosti je to ale možná jen jediný dlouhý pokus doprovodit sám sebe. Moje top skladba byla Ho’oponopono od Marie Tilšarové. Tahle píseň je pro mě zvláštní, jako kdyby někdo vzal modlitbu a poslal ji na havajskou dovolenou. Pustil jsem si ji tolikrát, až se stala součástí mého vnitřního inventáře: „Miluji tě. Omlouvám se. Prosím, odpusť mi. Děkuju ti.“ Možná to zpívám sobě, možná světu, možná lidem, které jsem po cestě ztratil.

Za ní se v žebříčku tlačí party 4 u od Charli XCX – moje malá noční vzpoura – a As It Was, která mě letos pronásledovala všude, kam jsem se hnul. A pak Billie Holiday se svými I’ll Be Seeing You a All of Me. Billie se u mě zjevovala celý rok jako duch ochranitelka. Spotify mi spočítalo, že jsem s ní strávil 4 384 minut a patřím mezi 0,01 % jejích nejoddanějších posluchačů. Zasmál jsem se: jsem elita melancholiků. Moje nejoblíbenější album? Solitude. Samota. 768 minut. To docela sedí.

Když se na ty statistiky dívám, vidím v nich víc než jen hudbu. Vidím, jak jsem se celý rok snažil držet v sobě tichý plamen. Jak jsem osciloval mezi potřebou stáhnout se do sebe a touhou sdílet. Jak jsem v sobě nosil blues a zároveň se snažil nezapomenout tancovat. Takový malý sebezpyt přes přehrávač.

A když už jsme u sdílení – musím se s vámi podělit o jednu zvláštní kapitolu letošního roku: shadowban na Instagramu. Dlouhé měsíce jsem se snažil poctivě hledat nové čtenáře. Přidával jsem texty, vymýšlel popisky, dělal storyčka, investoval čas i energii. Vlastně jsem měl pocit, že dělám všechno „správně“, jen výsledky byly… nula. Upřímná, nekompromisní nula. Až později mi došlo, že jsem v kolonce „o mně“ použil jeden žánrový výraz, který algoritmus vyhodnotil jako něco, co se nehodí doporučovat. Tak mě potichu schoval.

Bylo to zvláštní uvědomění. Půl roku mluvíš do prázdna a myslíš si, že je to tebou. Že nejsi dost dobrý, dost zajímavý, dost konzistentní. A ono mezitím stačilo jedno slovo, aby se vrata zavřela. Ten pocit zbytečnosti se ve mně míchal s naštváním, ale nakonec z toho zůstalo hlavně poznání, jak křehké je všechno, co stavíme na cizích platformách. Jak snadno může něčí „dům z karet“ být ve skutečnosti algoritmus, který se jednou rozhodl, že tvůj obsah není vhodný k doporučení.

Možná i proto mi je čím dál milejší forma dopisů – mailů, esejí, hlasu, který se k vám dostane napřímo, bez překládacího můstku sociálních sítí. Pokud tohle čtete, znamená to, že ta naše linka zatím funguje. A já si toho vážím víc, než umím říct.

Když už mluvíme o jiných cestách k vám – zaznamenali jste nové načtené kapitoly Usuš své vlasy na YouTube? Tento týden jsem tam vypustil pasáže z pohledu hříšníka Viktora. Je to zvláštní pocit, slyšet vlastní text ve vlastních ústech, jako kdybych se díval do zrcadla, které mě zná o něco líp než já. A k tomu videovýklad – jedno velké očištění. Nebudu ho tu rozpitvávat, patří na video, ne na papír. Spíš vám jen tiše připomínám, že tam je, kdybyste cítili, že potřebujete na chvíli jiný druh rozhovoru.

Také chci poděkovat. Vám, kteří jste podpořili sbírku na střechu nad hlavou. Není to fráze – střechy jako by v sobě nesly symbol: něčeho, co nás chrání před deštěm, ale taky před tím, abychom uletěli. A díky i vám, kteří jste podpořili přímo mě – penězi, sdílením, zprávou, tím, že jste zůstali. Když do košíku hodíte mou knížku nebo pošlete drobný příspěvek, ve skutečnosti tím přikrmujete i tenhle intimní prostor, kde si můžeme psát a číst. Je to společný projekt, i když sedíme každý u svého stolu.

Letos mě nakonec žádné velké cesty nečekaly. Trochu paradox, když si vzpomenu na období, kdy jsem žil skoro víc na cestách než doma. Zrušil jsem i svůj dlouholetý profil na Couchsurfingu. Ne proto, že bych už neměl rád lidi, kteří otevírají své byty cizincům. Spíš proto, že mám najednou pocit, že svůj domov sdílím velmi konkrétně – se svou láskou. Svůj svět jsem dlouho kousíčkoval a rozdával ho návštěvám z celého světa. Teď mám chuť dát tuhle exkluzivitu jednomu člověku. Je to nezvyk, ale příjemný.

V hlavě mi letos proběhla jména: Holandsko, Švýcarsko, Španělsko, Itálie, Maďarsko. Země, které jsem skoro cítil pod nohama, jako kdybych už seděl v autobuse nebo letadle. Všechny dveře jsem na chvíli pootevřel a zase zavřel. Ne z lenosti, spíš z pocitu, že je čas být tady. Jakoby mi život říkal: „Nejezdi za zážitky, když ti doma roste zahrada, o kterou se můžeš starat.“ A tak jsem zůstal.

Místo letadel chodím po okolí Hloubětína. Po smrti Amálky se naše místa zvláštně proměnila. Jako kdyby někdo zamkl hřiště, kde jsme si hrávali, a já se teď dívám přes plot. Každá lavička, každý strom je vzpomínka. Občas mám pocit, že se mi země pod nohama chvěje jako při zemětřesení. Vybaví se mi Átrej, jak v Nekonečném příběhu ztrácí v bouři Nicoty Falka, a Kamenožrout, kterému mezi prsty utíkají malí přátelé. Ta scéna, kdy padá a neví, jestli ještě někdy na něco dosáhne, je ve mně hluboko.

Někdy, když jdu večer domů, mám zvláštní pocit, že se co chvíli roztrhne závěs fantazie a protnou se dva světy. Ten náš každodenní – s tramvajemi, obchody a nedopalky na chodníku – a ten druhý, kde Amálka běží a nic ji nebolí. Je to jen mžik, takové chvění na hraně vědomí. V kartách na mě poslední dobou často vypadává Velekněžka – velké tajemství. Jako by naznačovala, že se něco dočasně otevírá. Cesta, průchod, anebo jen hlubší vnímání toho, co už tu dávno je.

Mám pocit, jako by kolem mě doznívala nějaká karma. Jako by staré sítě, do kterých jsem byl zamotaný – dluhy, sliby, pocit viny – začaly praskat. Vrátily se mi vůně a chutě, radost ze života. To, co dlouho stálo v koutě, se nenápadně vrací do první linie. Zatímco splácím dluhy a loučím se se smutky, ozývá se skrze ticho jakási hojnost. Ne ta instagramová, co se měří v účtech a značkách, ale světlo, které se rozzáří někde mezi hrudní kostí a žaludkem.

Je to neuchopitelné. Jen pozoruju, jak já i lidé kolem mě udělali pomyslný krok – já k sobě, oni ode mě. Ne ve zlém, spíš jako když se rozjíždějí dva vlaky opačným směrem. Nejprve to vypadá, že se nic neděje, a pak během pár vteřin stojíte každý jinde. Někdy mám pocit, že se ta vzdálenost protahuje jako v Hitchcockových filmech, kde hrdina padá ze schodů a kamera ten pád roztahuje na půl minuty. Naše reality se od sebe vzdalují tak rychle, že náhle stojíme každý na jiném konci vesmíru, který zrovna expandoval.

A uprostřed toho rozpínání sedím já s hrnkem čaje, s Billie Holiday v uších a s vědomím, že aspoň v tomhle dopise jsme spolu. Vy, kteří ke mně dočítáte až sem, a já, který se snažím neztratit se ve vlastních větách. Někde mezi řádky je možná přesně to místo, kde se můžeme potkat: v tichu po doznění hudby, v nádechu před tím, než odpovíte, v momentu, kdy si všimnete, že se vám po něčem zastesklo, i když nevíte přesně po čem.

Jestli z tohohle všeho má vzejít nějaké malé poselství, pak asi tohle: i když zvenku někdy vypadá, že se nic neděje, uvnitř nás běží celé sezóny. Zavřené profily, otevřené srdce, nezrealizované cesty, splácené dluhy, křehká radost z hudby, která nás drží nad vodou. A možná je to v pořádku. Možná právě tahle „vnitřní turistika“ je cesta, kterou letošek nejvíc chtěl.

Děkuju, že jste u toho se mnou. Za vaše oči na textu, za všechny zpětné vazby, za sdílení, za to, že mě čtete spíš jako autora než jako drama kanál. A pokud jste se občas báli, jestli mi někdo umřel – věřte, že kdyby ano, jednou se to stejně objeví v některém z dalších dopisů. Jen ne hned. Ne jako status, ale jako příběh, který si společně uneseme.