🌸 První krok do spisovatelského neznáma 🌸
Ahoj, milí moji 🌸
před pár dny na YouTube tiše přistál videovýklad Láska léčí. A hned za ním další kapitolky z Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Pořád na to musím myslet. Jak se vám asi poslouchají? Sedíte u toho v klidu, se sluchátky v uších, těsně před spaním, kdy se člověk už nechce učit nic nového, jenom nechat doznít den? Nebo mě máte puštěného jen tak – při mytí nádobí, při žehlení, při ranní kávě, jako zvláštní druh večerníčku nebo snídaně, kde místo kreslených postaviček mluví někdo, kdo se stále učí mluvit pravdu?
Je zvláštní, že já vaše odpovědi nikdy neuvidím přímo. Mohu si je jen domýšlet. Někde v pračce bublá voda a vedle ní běží moje slova o lásce a bolesti. Někde v tramvaji si jeden z vás nasadí sluchátka místo hudby a najednou pojede městem spolu s mým hlasem. Někde večer v posteli, možná se zataženými závěsy, leží někdo, kdo nemůže usnout – a pustí si mě, aby nezůstal sám se svými otázkami. Ta představa je pro mě nová a křehká. Donedávna byly moje texty jen řádky na obrazovce nebo papíře. Teď mají zvuk, dech, pauzy. A vstupují vám do kuchyní, pokojů a koupelen, do těch nejintimnějších koutů běžného dne.
Když se na to podívám z odstupu, mám pocit, že s prosincem skutečně vyrazil nějaký můj spisovatelský vlak. Ne jako takový ten rozvrzaný motoráček, který se sotva rozjede, ale jako souprava, která má v tendru opravdu nasypané uhlí. Koleje před sebou opravené, trasa aspoň hrubě načrtnutá, cílová stanice v mlhavém horizontu. A někde v dálce i možnost zpáteční jízdenky – kdyby se ukázalo, že to celé byla iluze. Aby bylo kam se vrátit, kdyby bylo nejhůř. Možná právě proto se mi ta metafora vlaku pořád vrací – vlak totiž nepatří jen výhybkám a jízdnímu řádu, ale i té zvláštní naději, se kterou člověk nastoupí, když neví přesně, co ho čeká, jen ví, že nechce zůstat na nádraží.
Neříkám, že ten vlak dojede. Neříkám, že neskončí po pár stanicích někde v poli, protože došlo uhlí nebo se ukázalo, že koleje dál nevedou. Ale udělal jsem něco, co jsem si dlouho odmítal přiznat, že pro sebe potřebuji: vynasnažil jsem se, abych vůči sobě neměl špatné svědomí. Měl jsem rok, kdy jsem si vzal spisovatelskou půjčku – čas, peníze, pozornost – a bál jsem se, že to celé vyjde vniveč, že na konci budu stát s prázdnýma rukama a jen si řeknu: „Měl jsi psát víc. Měl jsi být odvážnější. Měl jsi to myslet vážněji.“
Tak jsem se snažil, jak jsem uměl. Dokončil jsem Dvojzář. Dopsal Usuš své vlasy v 15:30, 2:45. Všechny ty postavy, scény, věty, které se mnou kdysi jen nesměle chodily po bytě a sedávaly na okraji postele, dostaly konečně svůj tvar. Možná nedokonalý, možná neodborný, ale živý. A k tomu všemu jsem se pokusil – trochu neohrabaně, ale poctivě – zužitkovat to, co jsem se naučil během roku vzdělávání s marketérkou Shelby. Zkusil jsem resuscitovat svoje sítě, dotvořit kolem sebe jakýsi ekosystém: místo prázdných profilů a rozbitých stránek jsem začal sázet hotové věci, jako stromy, které mohou jednou poskytnout stín. A mezi ně jsem zasadil i semínka nových, sotva vyklíčených nápadů. A k tomu jsem ještě vyhrabal ze „země mrtvých“ web, který už jsem skoro oplakal, a začal psát dopisy. Pravidelně. Jako bych si s vámi sedal ke stolu a říkal: „Tak, dneska vám zase něco povím.“
Když jsem o tom všem v létě vyprávěl mamince – v tom zvláštním létě, kdy už tu Amálka nebyla – připadalo mi to všechno strašně vzdálené. Jako pohádka, kterou si člověk povídá, aby zahnál vlastní strach z prázdnoty. Mluvil jsem o tom, jak budu psát, jak budu vydávat, jak budu s vámi víc v kontaktu, a přitom jsem měl v sobě pořád jeden malý, utajený hlas, který šeptal: „Jasně. Uvidíme.“
A teď je to tady. Ne úplně jako triumfální nástup, spíš jako jemné „cvak“ – zapnuté video, zveřejněný článek, dopsaná kniha. Nic se neotřáslo, země se neotevřela, nebe nezaznělo fanfárami. A přesto se cosi posunulo. Najednou můžu říct: „Podařilo se mi to, co jsem jí vyprávěl.“ Téměř všechno. A ta jediná věc, která zatím chybí, je vlastně ta nejdůležitější: stojím s tím vším na samotném začátku.
Možná to zní paradoxně. Člověk by řekl, že začátek je ten rok, kdy se rozhodne napsat knihu, kdy poprvé otevře nový dokument a rozklepanými prsty napíše první větu. Ale já mám pocit, že všechno, co bylo doteď, byl spíš zárodek. Těhotenství. Všechno se odehrávalo uvnitř – ve mně, v nočních zápiscích, v malých rozhovorech s nejbližšími lidmi, v setkáních s vámi, která byla spíš náhodná. A rok 2026 – ten, který teď přichází – bude tím prvním opravdovým krokem do spisovatelského neznáma. Porodem. Takovým tím, který je bolestivý, neestetický, rozhodně ne instagramový. Ale přesto může být šťastný.
Já vím, že porod se romantizovat nedá. Ani ten lidský, ani ten tvůrčí. Vždycky je v něm něco krvácejícího, něco nejistého, něco, co nemusí dopadnout dobře. A přesto máme tu drzost doufat. Doufáme, že to, co se v nás tak dlouho formovalo, se narodí živé. Že to nebude jen další pokus, další nedopsaný rukopis, další „až jednou“. A v mém případě doufám ještě v jednu věc navíc: že to, co se narodí – ty knihy, videovýklady, dopisy, texty – neskončí jen jako moje osobní terapie, ale že pro vás budou mít skutečnou hodnotu. Že si někdo z vás opravdu pustí Láska léčí před spaním ne proto, že nemá co dělat, ale proto, že v těch slovech něco hledá. A snad i něco najde.
Možná se ptáte, proč vám to takhle otevřeně píšu. Proč vám ukazuju nejen knihy, ale i pochybnosti kolem nich. Odpověď je prostá: neumím to jinak. Kdybych se snažil dělat, že přesně vím, co dělám, že mám „strategický plán“ a „jasně definovanou značku“, tak by se mi psalo výrazně hůř. Potřebuji, abyste věděli, že jsem taky na cestě. Že někdy sedím nad textem a říkám si: „Má to vůbec smysl? Opravdu to někomu něco dá?“ A v takových chvílích si představuju jednoho člověka. Ne tisíce. Jednoho. Který si třeba jednou v pondělí ráno k snídani pustí můj videovýklad, a místo obvyklé zahlcenosti pocítí aspoň na chvíli zvláštní druh ticha. A v tom tichu možná zazní věta, kterou potřeboval slyšet.
Protože nakonec nejde o čísla, ale o takovéhle malé, neviditelné spojky mezi lidmi. O okamžiky, kdy si někdo řekne: „Aha, tak on to má podobně. Tohle se taky bojí. Tohle taky neumí. A přesto pokračuje.“ Když jsem vám psal první dopisy, netušil jsem, jestli si je někdo vůbec přečte. A stejně jsem psal dál. Teď, když se přidávají videa, knihy a web, je pro mě důležité neztratit ten původní pocit – že si s vámi sedám ke stolu, ne že na vás mluvím z pódia.
Takže ano, milí moji, stojím na začátku. I když za mnou leží rok práce, rozhodnutí, risků a vnitřních bojů, mám pocit, jako bych teprve nastupoval do toho vlaku. V ruce mám jízdenku, na které není napsáno, jak to dopadne. Jen směr: psát, sdílet, být upřímný. A někde vzadu v kapse mám schovanou malou víru, že to, co tvořím, může být pro někoho z vás tím, čím jsou pro mě knihy a dopisy lidí, které mám rád – tichými společníky při mytí nádobí, večerními spolunocležníky, ranním probuzením, když se svět zdá těžší než obvykle.
A jestli mě posloucháte před spaním, při nějaké činnosti, nebo při snídani? Možná jednou napíšete a povíte mi to. Do té doby mi dovolte, abych si vás představoval tak, jak vás potřebuju vidět: jako opravdové lidi v opravdových bytech, mezi hrnky, prádlem, dětmi, tichými večery a hlučnými rány. A do toho všeho občas vstoupí moje věta, můj obraz, můj povzdech. A na pár minut už v tom nejste sami.