Moje vnitřní Sharon Gilham

O kostýmu, smrti, patině, zlatých žilkách, malém rozpočtu a outfitu na Svět knihy

Kdyby se mě někdo zeptal na módní inspiraci, nejspíš bych dlouho nevěděl, co odpovědět.

Móda v běžném smyslu mě nikdy moc nezajímala. Neuvažuji v kategoriích značek, sezón, trendů, kapsulových šatníků a spisovatelů v bezpečně padnoucím saku. Většinou mě nezajímá otázka, co se právě nosí.

Zajímá mě spíš otázka, co může oděv nést.

A v tom mám jednu jedinou velkou referenci.

Sharon Gilham.

Britskou kostýmní výtvarnici, která pracovala na druhé a třetí řadě seriálu The Wheel of Time.

Sharon Gilham – oficiální web

Pro mě to ale není jen jméno z titulků.

Potkal jsem ji na natáčení Wheel of Time, kde jsem byl jako komparzista. O té zkušenosti jsem už psal na svém webu: o Tanchicu, o komparzu, o kostýmu sexuálního pracovníka, rozhalené a trochu umazané košili, černě lakovaných nehtech, nalepeném kníru, dlouhých vlasech, závoji i o detailní práci maskérů a kostýmních úprav.

Můj článek „Tanchico: Intriky na place, příběh na obrazovce“:

Tohle je pro mě důležité.

Sharon Gilham není abstraktní módní inspirace. Není to obrázek z Pinterestu. Není to nálada, kterou jsem si dodatečně přilepil na vlastní outfit, aby vypadal vznešeněji.

Je to jméno spojené s fyzickou zkušeností.

Byl jsem na place. Byl jsem v systému kostýmu, masky, patiny, špíny, úprav, čekání, detailu a těla, které se na chvíli stane součástí cizího světa. Ne hlavní postavou. Ne hvězdou. Jen jedním tělem v davu. Ale i to stačí, aby člověk pochopil, že kostým není jen oblečení.

Kostým je dohoda mezi tělem a světem.

Na natáčení mě fascinovalo, že oděv nemá vypadat jako nový. Nemá vypadat jako věc vytažená z věšáku. Musí projít rukama lidí, kteří mu dají minulost. Umazání. Odření. Stopu. Patinu. Každý detail má vytvořit iluzi, že ten člověk v tom světě opravdu žije, že se o něco opřel, někudy prošel, někomu patřil, něco přežil.

Později jsem byl na výstavě Fashion & Fantasy / Sharon Gilham v pražském Mánesu. Nebyla to pro mě rychlá návštěva galerie. Strávil jsem tam mnoho času. Mám odtud vlastní fotky. Díval jsem se na kostýmy zblízka: na vrstvy, švy, výšivky, aplikace, kůži, kov, masky, šperky, siluety a všechny ty věci, které v seriálu zahlédnete jen na okamžik, ale ve skutečnosti v sobě nesou hodiny a hodiny lidské práce.

Galerie Mánes výstavu popisovala jako možnost prohlédnout si zblízka více než osmdesát vizuálně propracovaných kostýmů ze seriálu The Wheel of Time od Amazon/Sony; mnohé z nich podle anotace dosahovaly úrovně haute couture a představovaly široké spektrum technik: textil, kůži, inovativní střihy, 3D tisk, laserové řezání, výšivky, aplikace, výrazné doplňky a šperky.

Galerie Mánes – Fashion & Fantasy / Sharon Gilham:
https://www.manes.cz/program/fashion-fantasy-sharon-gilham/

A Česká filmová komise k výstavě uváděla ještě jednu podstatnou věc: tři série The Wheel of Time se natáčely v Česku mezi lety 2019 a 2023 a kostýmy vznikaly v českých dílnách za účasti českých profesionálů. Sharon Gilham tam také mluvila o tom, že velkou část kostýmního oddělení tvořili čeští lidé — od krejčích a střihačů přes kožené a kovové práce až po textilní umělce a dressers.

Česká filmová komise – článek o výstavě a české stopě Wheel of Time:
https://www.filmcommission.cz/en/step-inside-and-enter-a-world-of-magic-and-wonder-costume-designer-sharon-gilham-invites-you-to-an-exhibition-of-costumes-from-the-wheel-of-time-series-filmed-in-czechia/

Takže ano: Sharon Gilham je pro mě spojená s fantasy.

Ale také s Prahou.
S Barrandovem.
S Mánesem.
S řemeslem.
S českýma rukama.
S tím, co se stane, když se imaginace přestane jen psát a začne se šít.

Potom přišla Amálka.

Když zemřela, šil jsem jí pohřební rubášek. Bylo to jedno z těch gest, která se nedají úplně vysvětlit někomu, kdo v nich vidí jen kus látky. Pro mě to ale nebyl kus látky. Byl to poslední obraz. Poslední péče. Poslední dotek. Poslední způsob, jak někoho obléct s láskou, když už pro něj nemůžete udělat nic dalšího.

A tehdy jsem veřejně říkal, že při tom channeluju svoji vnitřní Sharon Gilham.

Byla v tom nadsázka. Ale nebyl to vtip.

Protože i rubášek je kostým.

Ne kostým jako převlek.
Kostým jako poslední obraz.

Látka na těle, které už nic nepotřebuje, ale člověk potřebuje ještě jednou udělat něco důstojného. Něco krásného. Něco zbytečného v praktickém smyslu, a právě proto lidského.

Od té doby se mi Sharon Gilham nevrací jako módní vzor, ale jako určitý způsob myšlení.

V rozhovoru pro Magpaper popsala The Wheel of Time jako „grounded fantasy“ — fantazii, které má divák věřit, jako by postavy opravdu existovaly v jiné dimenzi. Zároveň tam říká, že kostýmní vyprávění pro ni začíná postavou a tím, jak zapadá do filmu nebo seriálu; všechno, co navrhuje, má postavě sloužit.

Rozhovor Magpaper se Sharon Gilham:
https://www.magpaper.digital/magpaper/meet-sharon-gilham-the-costume-designer-behind-the-wheel-of-time-episodes-1

To je přesně to, co mě zajímá.

Ne fantasy jako únik.
Ne kostým jako převlek.
Ne móda jako dekorace.

Ale oděv jako důkaz, že svět má pravidla.

A teď stojím před Světem knihy.

Na svém webu píšu, že se v květnu 2026 zúčastním mezinárodního knižního festivalu Svět knihy Praha, že budu vystavovat ve Výstavišti Praha v Křižíkově pavilonu D, v kolektivní expozici nezávislých vydavatelů, číslo expozice KD004. Píšu tam také, že na stánku nebudou jen knihy, ale i materiály k projektu PNVNY Universe, který propojuje literaturu s hudebními soundtracky inspirovanými knihami.

Moje stránka ke Světu knihy Praha 2026:
https://endralon.space/antonin_delis_na_veletrhu_svete_knihy_praha_2026/

A právě proto nechci přijít jen slušně oblečený.

Nechci vypadat jako spisovatel, který se zmenšil, aby nerušil.

Nechci předstírat, že moje tvorba je méně temná, méně tělesná, méně ornamentální, méně osobní, než skutečně je.

Moje knihy jsou o smrti. O ztrátě. O tělech. O touze. O lásce, která není uklizená. O lidech, kteří se nevejdou do přijatelnější verze sebe sama. O světle, které se neobjevuje proto, že je všechno v pořádku, ale protože někdo sedí dost dlouho ve tmě a začne si všímat, kde se láme.

Proto přemýšlím o outfitu ne jako o „looku“, ale jako o vstupu do vlastního světa.

Nechci kopírovat kostýmy Sharon Gilham.
Nechci se převléct za postavu z The Wheel of Time.
Nechci si půjčit cizí svět.

Chci navázat na způsob myšlení.

Samozřejmě nevím, co by si o tom všem pomyslela sama Sharon Gilham.

Možná by u mého malého rozpočtu, improvizací a objednávek z Temu protočila oči v sloup. Možná by se nadechla přesně tím způsobem, jakým se nadechne člověk, který celý život pracuje s materiálem, řemeslem, týmem, časem a technickou přesností — a najednou vidí někoho, kdo se snaží vyrobit svůj malý autorský mýtus z toho, co má po ruce.

Ale protentokrát volím takhle.

Ne proto, že bych neviděl rozdíl mezi couture kostýmem a samovydavatelským outfitem poskládaným z omezených možností. Vidím ho velmi dobře. Právě proto o něm píšu.

Jenže tohle je moje situace. Můj rozpočet. Moje tělo. Můj stánek. Moje cesta na Svět knihy. Moje snaha udělat z minima něco, co nebude působit jako omluva, ale jako rozhodnutí.

A z té krátké osobní zkušenosti, kterou se Sharon Gilham mám, i z toho, jak na mě působila její práce a přítomnost, si nemyslím, že by se dívala svrchu na člověka, který se snaží vytvořit obraz z mála. Vnímal jsem u ní hlubokou pokoru k řemeslu, k lidem okolo kostýmu, k rukám, které věci vyrábějí, upravují, špiní, spravují a drží pohromadě.

Možná by tedy neřešila, odkud přesně pochází každý kus látky.

Možná by se spíš ptala, jestli ten obraz slouží světu, který má nést.

A to je otázka, kterou si kladu i já.

Vrstva jako paměť.
Materiál jako znak.
Silueta jako postoj.
Maska jako hranice mezi tělem a světem.
Ornament jako řeč, ne jako ozdoba.
Patina jako důkaz, že věc nežije mimo čas.

Když přemýšlím o vlastním těle na Světě knihy, nejde mi o čistý, dokonalý, uhlazený obraz. Právě naopak. Uvažuji o tom, že na těle místy použiju čtyřiadvacetikarátové plátky zlata — ne jako šperk, ne jako luxusní efekt, ale jako žilky, praskliny, drobné stopy světla na kůži.

Něco mezi ikonou, rozbitou sochou, tělem po rituálu a autorskou značkou.

Zlato ne jako bohatství.

Zlato jako patina.

Jako připomínka, že i temné věci mohou nést světlo, pokud se do nich někdo podívá dost zblízka.

Možná právě tady se pro mě potkává všechno: plac Wheel of Time, výstava v Mánesu, rubášek pro Amálku a Svět knihy.

Na place jsem viděl, jak se tělo stává součástí světa skrze kostým, patinu a detail.
V Mánesu jsem viděl, jak kostýmy obstojí i mimo kameru jako samostatné objekty lidské práce.
U Amálky jsem pochopil, že látka může být posledním gestem lásky.
A na Světě knihy chci zjistit, jestli se autor může stát první stránkou svého vlastního světa.

Ne proto, aby na sebe strhl pozornost za každou cenu.

Ale proto, aby nelhal.

Protože tělo autora je také sdělení.

Čtenář mě uvidí dřív, než vezme do ruky knihu. Dřív, než naskenuje QR kód. Dřív, než si přečte anotaci. Dřív, než pochopí, co je PNVNY Universe, proč ke knihám vznikají soundtracky, proč jsou v tom všem věštby, plakáty, hudba, ornament, ticho, smrt, touha a přepjatost.

Uvidí tělo.

A já nechci, aby to tělo říkalo: omlouvám se, budu se snažit být normálnější.

Chci, aby říkalo: tady jsem celý.

Se svými knihami.
Se svou smrtí.
Se svým smutkem.
Se svou směšností.
Se svou temnotou.
Se svým zlatem.
Se svou vnitřní Sharon Gilham.

Jednou jsem šil rubášek pro mrtvou Amálku.

Teď oblékám sám sebe na veletrh knih.

A mezi těmito dvěma gesty není tak velký rozdíl, jak by se mohlo zdát.

V obou případech jde o obraz.

V jednom poslední.
V druhém první.

A možná právě proto pro mě oděv není móda.

Je to způsob, jak dát tělu pravdu dřív, než promluví.