Co jsem nestihl před Světem knihy

Před Světem knihy jsem měl spoustu plánů.

Některé byly velmi praktické. Připravit knihy. Připravit stánek. Připravit menu. Připravit QR kódy. Připravit podpisy, záložky, plakáty, texty, příspěvky, věštby, krabice, oblečení, tělo, nervy a hlas.

Některé plány byly ale méně viditelné.

Chtěl jsem se na Svět knihy připravit nejen jako autor, který přijede ke svému stolu, rozloží knihy a čeká, jestli někdo přijde.

Chtěl jsem se připravit i jako někdo, kdo ví, kam přijel.

A v tom jsem trochu selhal.

Ne jako spisovatel. Ne jako samovydavatel. Spíš jako politik.

Nemyslím tím politika ve smyslu pózy, kampaně nebo naučených vět. Myslím politika v tom lepším, starším smyslu: člověka, který ví, kdo je v místnosti. Kdo si pamatuje tváře, jména, příběhy, vazby. Kdo nevstupuje do veřejného prostoru slepě, ale s vědomím, že kolem něj nejsou kulisy, nýbrž lidé.

Můj původní plán byl docela velkorysý.

Chtěl jsem si projít vystavovatele. Rozkliknout jejich weby. Podívat se, jak se prezentují čeští autoři, nakladatelé, malé značky, instituce, spolky, časopisy, literární platformy. Chtěl jsem vědět, kdo na Svět knihy přijede. Ne jen podle názvu stánku, ale podle energie, kterou kolem sebe buduje.

Chtěl jsem se podívat na jejich sociální sítě.

Na jejich weby.

Na jejich knihy.

Na jejich způsob, jak o sobě mluví.

Na to, co skrývají.

Na to, co přehánějí.

Na to, co neumějí říct vůbec.

U českých autorů mě dlouhodobě zajímá právě tahle oblast: sebeprezentace. Ne ve smyslu falešného marketingu, ale ve smyslu základní otázky: když už píšu, vydávám, tvořím, nabízím knihu světu — dokážu zároveň světu říct, kdo jsem?

Nebo kolem sebe jen nechám viset ticho?

A protože jsem sám musel v posledních měsících stavět vlastní web, vlastní texty, vlastní vizuální identitu, vlastní způsob, jak se představit před Světem knihy, chtěl jsem se na ostatní podívat s větší pozorností. Ne povýšeně. Spíš studijně. S respektem. S chutí pochopit, jak kdo bojuje o viditelnost.

To se mi nepovedlo.

Jediné, co jsem opravdu poctivě udělal, bylo, že jsem si rozklikal zahraniční hosty. Tam jsem se zastavil. Tam jsem se díval. Tam jsem si udělal aspoň nějakou mapu.

Ale můj původní cíl byl mnohem větší.

Chtěl jsem si do paměti naskládat celý Svět knihy.

Vystavovatele.

Autory.

Nakladatele.

Stánky.

Možné tváře.

Možná jména.

Chtěl jsem, aby když se mi někdo představí, ve mně hned něco cvaklo: ano, vím, kdo jste. Viděl jsem váš web. Vím, co vydáváte. Vím, že jste tady. Nejste pro mě náhodný člověk v davu.

Tohle se mi zdálo důležité.

A pořád se mi to zdá důležité.

Jenže do Světa knihy zbývá pět dní.

A já musím přiznat, že kdybych se teď pokusil dohnat všechno, spotřeboval bych zbytek energie na to, abych se rychle naučil pár jmen.

Musel bych oprášit paměťové techniky. Musel bych si dělat kartičky. Musel bych si v hlavě stavět paláce, spojovat obličeje s názvy, autory s nakladateli, stánky s pavilony. Byla by to pětidenní jízda.

A možná by to bylo krásné.

Možná by to bylo i užitečné.

Ale zároveň vím, že by mě to mohlo vyčerpat přesně v okamžiku, kdy bych měl spíš sbírat sílu.

Protože můj původní plán na poslední týden před Světem knihy byl úplně jiný.

Chtěl jsem odpočívat.

Chtěl jsem mít hotovo.

Chtěl jsem si říct: teď už nic nedoháněj. Teď už jen spi, choď, dýchej, zklidni tělo, zabal knihy a přijeď.

To se mi samozřejmě úplně nepovedlo.

Odpočívám, ale ne tak, jak jsem si představoval. Jsem doma. Chodím cvičit. Každý den nebo obden si dám čtyři kilometry běhu na pásu, nějaké posilování, potom odpočívám a spím. Mezitím připravuji články, příspěvky, texty na sítě, ladím poslední věci kolem prezentace.

Není to chaos.

Ale není to ani klid.

Je to spíš zvláštní předveletržní mezistav, kdy už se člověk nemá pouštět do nových velkých úkolů, ale hlava mu je pořád nabízí.

Ještě tohle.

Ještě tamto.

Ještě si zjistit.

Ještě se připravit.

Ještě nebýt za idiota.

Ještě nebýt jen autor u stolu, který zná jen svoje knihy.

A tady se dostávám k jedné nepříjemné pravdě.

Samovydavatel se velmi snadno stane vězněm vlastního stánku.

Připravuje knihy, obálky, web, platební odkazy, sociální sítě, letáky, plakáty, newslettery, dopravu, krabice, oblečení, rozpočet, vlastní odvahu. A když konečně přijede na místo, zjistí, že se celou dobu připravoval hlavně na sebe.

Na svůj výstup.

Na svůj pult.

Na svůj obraz.

Na svou nabídku.

Ale Svět knihy není jen místo, kde se člověk ukáže.

Je to taky místo, kde by měl umět vidět ostatní.

A to je přesně část, kterou jsem podcenil.

Ne proto, že by mě ostatní nezajímali.

Spíš proto, že jsem podcenil rozsah.

Svět knihy není komorní večírek, kde si člověk za dvě hodiny zapamatuje všechny přítomné. Je to obrovský organismus. Desítky, stovky jmen. Lidé, nakladatelství, projekty, hosté, programy, stánky, osobní ambice, malé tragédie, velké rozpočty, nulové rozpočty, unavení autoři, sebevědomí nakladatelé, tiché knihy, hlasité kampaně.

A já jsem chtěl přijet připravený na celý organismus.

Ve skutečnosti přijedu připravený na svou část.

Což není málo.

Jen to není všechno.

Možná je to ale poctivější zjištění než další dokonalý plán.

Protože jedna z věcí, které mě v přípravách na Svět knihy nejvíc zajímají, je rozdíl mezi tím, co si člověk vysní, a tím, co reálně unese.

Vysnil jsem si, že budu mít do posledního týdne hotovo.

Nemám.

Vysnil jsem si, že poslední dny budu jen odpočívat.

Neodpočívám tak docela.

Vysnil jsem si, že si zmapuju českou literární krajinu tak důkladně, že se v ní budu pohybovat skoro diplomaticky.

Nezmapoval jsem ji.

Vysnil jsem si, že budu znát jména, weby, tváře a kontexty.

Budu znát jen část.

Ale zároveň jsem udělal něco jiného.

Postavil jsem vlastní prezentaci tak, aby nebyla zaměnitelná. Připravil jsem svůj stánek jako obraz toho, co mi zůstalo v paměti z loňského Světa knihy, kdy jsem tam byl poprvé jako návštěvník. Tehdy mi došlo, co mizí okamžitě a co v člověku zůstává celý rok.

Zapomenutelné zmizelo.

Silné obrazy zůstaly.

Lidé, kteří měli vlastní svět, zůstali.

Stánky, které nebyly jen prodejním místem, zůstaly.

Něco, co mělo atmosféru, odvahu, osobnost, gesto, zůstalo.

A já mám pocit, že jsem z loňského Světa knihy vytáhl přesně to, co jsem potřeboval.

Ne seznam kontaktů.

Ne přehled trhu.

Ne kompletní mapu.

Ale vědomí, že když už tam člověk stojí, měl by být zapamatovatelný.

Ne za každou cenu.

Ne jako atrakce bez obsahu.

Ale jako někdo, kdo do toho prostoru přinesl svůj svět.

Možná jsem tedy selhal jako politik.

Ale snad jsem neselhal jako autor.

Politik by věděl, kdo všechno je v sále.

Autor možná někdy ví hlavně to, proč do toho sálu vůbec vstupuje.

A to vím.

Vstupuju tam s knihami, které jsem si vydal sám.

S texty, které nevznikly jako produktový plán.

S webem, který je spíš archivem jednoho literárního vesmíru než uhlazenou vizitkou.

S plakáty, QR kódy, hudbou, příběhy, přesahem, vlastní tvrdohlavostí a únavou.

Vstupuju tam jako někdo, kdo chtěl zvládnout víc, než zvládl.

Ale také jako někdo, kdo se nezastavil.

A možná je to nakonec docela přesný stav před Světem knihy.

Ne dokonalá připravenost.

Spíš živá nedokončenost.

Ještě něco zbývá.

Ještě něco jsem nestihl.

Ještě něco se mi nepovedlo.

Ale stůl bude stát.

Knihy tam budou.

Já tam budu.

A když se mi někdo představí a já nebudu vědět, kdo je, nebudu předstírat opak.

Možná prostě řeknu:

„Rád vás poznávám. Nestihl jsem si vás nastudovat předem. Tak mi to řekněte teď.“

A možná je to nakonec lepší začátek rozhovoru než perfektní paměť.