Černozlatý stůl v pavilonu D – Svět knihy Praha 2026 očima nejmenšího z nejmenších

Na Svět knihy jsem v roce 2025 přišel jako čtenář. O rok později jsem se vrátil jako malý vystavovatel v kolektivní expozici autorů. Čtyři dny jsem stál za černozlatým stolem a díval se přes něj do haly vystavovatelů, na proud lidí, na slavná jména, na neznámé autory, na vlastní očekávání i vlastní únavu.

Tohle nejsou soudy nad světem. Tohle jsou záznamy vidění mého světa očima autora.

První den po festivalu

Nepíšu tenhle text jako nejuraženější z nejuraženějších.

Možná spíš jako nejmenší z nejmenších, který se na Světě knihy objevil poprvé v roce 2025 jako čtenář, prošel si festival po celé čtyři dny a v roce 2026 se tam vrátil už jako malý vystavovatel v kolektivní expozici autorů.

Poznámky k tomuto článku si dělám první den po festivalu. Probudil jsem se naprosto zdrcený a zmožený. Nejen z festivalu. I z osobní ztráty, která se festivalu dotýkala a nakonec se do něj bolestně prolnula.

V noci na mě fyzicky dolehla obrovská únava za poslední čtyři dny. Stání. Mluvení. Světla. Proud lidí. Provoz festivalu. A možná nejen čtyři dny. Možná na mě dolehlo celých šedesát dní před festivalem, kdy jsem intenzivně pracoval online, abych na Svět knihy přitáhl lidi.

Šedesát dní jsem zveřejňoval příspěvky, videa, výzvy, pozvánky. Posílal e-maily. Sdílel. Ručně oslovoval čtenáře. Vytvářel jsem kolem své účasti na festivalu stopu. Zobrazení napříč sociálními sítěmi se vyšplhala zhruba k šesti stům tisícům. Pomyslně jsem vyrobil šest set tisíc digitálních letáčků. Zdarma. Pro sebe, ano. Ale také pro Svět knihy.

A přesto jsem nezískal ani přípojku elektřiny zdarma.

Je to trochu jako přijít do restaurace, objednat si večeři, víno, zaplatit servis, a pak zjistit, že vám na účtu přistála i voda z vodovodu.

Neříkám to jako stížnost. Nechci proklínat festival. Nechci psát jedovatou kritiku. Chápu, že Svět knihy je ekonomický organismus. Veletrh musí vydělat. Pronájem Výstaviště v Praze určitě není zadarmo. Lidé musí dostat zaplaceno. Technika, produkce, bezpečnost, stánky, navigace, program, komunikace — to všechno něco stojí.

Je naprosto v pořádku mít kapitalistický plán, jak vydělat.

Jen bych rád řekl i druhou část téže věty: autor si přeje totéž.

Pravdou je, že jsem ale nakonec napsal týmu Světa knihy, že si přípojku nepřiplatím a spokojím se s powerbankou – takže žádná zlá krev.

Nejmenší z nejmenších

Když píšu „nejmenší z nejmenších“, není to póza. Myslím tím úplně praktickou věc. Mohl jsem si dovolit zaplatit nejlevnější vystavovatelské místo v kolektivní expozici autorů. Po slevě mě stálo přibližně dvanáct tisíc korun. Sleva byla za přihlášení před koncem roku a činila zhruba pět set korun.

Pro někoho to může být malá částka. Pro mě to bylo rozhodnutí jít do toho all-in.

 

Někdo by mohl namítnout: nikdo tě nenutil. Měl sis vyhodnotit rizika. Neměl jsi do toho dávat víc, než uneseš.

A ano. To je pravda. Zdravý odhad rizika je důležitý. Jenže v mém případě i to minimum, se kterým jsem na festival šel, znamenalo all-in.

Ne všichni se rodí bohatí. Ne všichni mají skvělé příjmy. Ne všichni mají zázemí, rezervy, auto, tým, nakladatele, sponzora nebo rozpočet, který unese, že se něco „prostě zkusí“.

Já rozhodně nepatřím mezi ty, kteří by se mohli pochlubit zlatým peřím.

I když můj stánek byl černozlatý až až.

Když chce vydělat festival, smí chtít vydělat i autor

Jako nováček vstupující do systému jsem si všiml jedné věci: často se říká, že veletrh je hlavně prezentace. Že se tam nejede vydělat, ale být vidět. Dělat si reklamu. Navazovat kontakty. Vstoupit do povědomí.

Ano. To všechno je pravda.

Ale není to celá pravda.

Narazil jsem i na autory, kteří šli na festival s úplně prostou premisou: je potřeba vydělat. A mně to připadá naprosto legitimní.

Když si autor zaplatí místo na knižním veletrhu, kam návštěvníci platí vstupné mimo jiné proto, aby se dívali na knihy a kupovali si knihy, je legitimní doufat, že své knihy prodá. A že mu po odečtení nákladů zůstane i nějaký zisk.

I když nabízí veletržní slevu. I když dává podpis, záložku, knižní věštbu, úsměv, kus sebe a čtyři dny energie.

Pokud je ekonomika legitimní na straně pořadatele, neměla by být trapná na straně autora.

První rozhořčení: navážení a stůl

Moje první rozhořčení nepřišlo až ve chvíli, kdy jsem vstoupil do pavilonu D. Přišlo už před festivalem, když dorazil e-mail, že si věci můžu navézt až ve středu po 14. hodině.

Do té doby jsem žil v domnění, že si je budu moct navážet postupně už od pondělí. Podle toho jsem plánoval logistiku. Nejsem vystavovatel, který má automaticky k dispozici auto, dodávku nebo lidi. Říkal jsem si, že si všechno dovezu po částech, postupně, bez velkého nákladu. Zrovna jsem u sebe neměl ani tolik peněz, abych si mohl dovolit elegantnější řešení.

Nakonec mi pomohl tatínek už dost starý na to, aby pomáhal muži v mém věku. Původně jsem chtěl být nezávislý i v tomhle. Všechno si odvozit sám. Ale to se ukázalo jako nereálné.

Člověka to překvapí. Proč někdo může navážet od pondělí a já až od středy? Možná to mělo provozní důvody. Možná kolektivní expozice ještě nebyla připravená. Možná stoly nebyly dodané včas. Možná to bylo úplně jinak.

To jsou domněnky.

A na domněnkách svět nestojí.

 

Druhý náraz přišel první den při příchodu do pavilonu D. Měl jsem pocit zrady. Ne dramatické zrady. Ne osobního podvodu. Spíš toho zvláštního vnitřního zastavení, když člověk zjistí, že realita neodpovídá představě, na které stavěl svou prezentaci.

Nešlo možná o dohodu v klasickém smyslu, protože dohoda vzniká mezi dvěma stranami. Spíš šlo o příslib, oznámené podmínky, z nichž jsem vycházel. A ten příslib podle mého pocitu dodržen nebyl.

Základ byl stůl. Stůl o větší šířce, jak napovídala přiložená fotografie. Na něm jsem stavěl celou představu své prezentace. Kolik knih se vejde. Kam přijdou QR kódy. Kam záložky. Kam knižní věštby. Kam podpisy. Kam černozlatý svět, který jsem si přivezl.

Ten stůl byl menší než stůl, u kterého sedím doma u počítače.

Nešlo o estetickou drobnost. Šlo o konkrétní rozměr, na kterém závisela celá prezentace.

A nebyl jsem jediný, koho to překvapilo. Někteří spoluvystavovatelé z kolektivní expozice to vnímali podobně. Každý se s tím vyrovnal po svém. Někdo udělal humbuk a nechal se přestěhovat. Někdo se rozhodl přijmout věci tak, jak jsou, a vytěžit z nich maximum.

Já jsem zvolil adaptaci.

Jsou věci, které si člověk prodýchá. Tohle byla jedna z nich. Nevymazal jsem ten pocit. Nepopřel jsem ho. Ale prodýchal jsem ho a šlo se dál.

Nebudu z něčeho dělat problém, když to nakonec není problém, který by zastavil svět. Je to problém adaptace. A tak jsem se adaptoval. Škoda jen, že jsem nemohl lidem své brožované knihy kde zabalit, protože všichni víme, jak brožovaná kniha v tašce dopadne. Alespoň já jsem loni přinesl loni jednu domů se zlomenou obálkou.

Pavilon D neboli dovolená do Egypta

Před začátkem festivalu jsem si dělal legraci, že Svět knihy je moje dovolená do Egypta.

A pak jsem čtyři dny z pavilonu D koukal od svého stolu na vrchol Divadla Pyramida.

Egypt tedy byl. Jen trochu jiný, než jak si člověk představuje dovolenou.

 

Pavilon D ve mně zanechal zvláštní pocit. Chápu, že do provozu takové akce vstupuje bezpečnost, průchodnost, technické možnosti a spousta omezení, která jako vystavovatel nevidím. Chápu také, že všichni se těší na návrat do Veletržního paláce a že současné pavilony, stany a venkovní expozice jsou určitým improvizačním stádiem.

Ale právě proto je dobré věci pojmenovat.

Část haly s kolektivní expozicí autorů působila spíš jako průchozí hangár než jako místo pro setkávání. Jako prostor pro nahánění koní nebo vyhánění ovcí z ovčína. Ne jako místo, kde se mají lidé přirozeně zastavit, zpomalit, rozhlédnout, promluvit si.

Návštěvníci často halou jen probíhali. Proudili koridorem mezi stoly jako stádo, které někam míří, ale neví úplně kam. Prostor je k zastavení nenutil. Spíš je hnal dál.

V porovnání s jinými stany a částmi festivalu, kde byla cítit energie sdílení, radosti a objevování, působila tahle část jako temná kopka s ostrými stropními světly svítícími do očí vystavovatelů, kteří sedí na židlích a čekají, jestli se někdo zastaví ve svém běhu kolem jejich stolů.

Samozřejmě, ten popis je přitažený za vlasy. Není to architektonický posudek. Je to pocit vystavovatele.

A právě proto patří do spisovatelského deníčku.

Dokážu si představit, že by prostor mohl být členěný jinak. Ne jen dlouhá řada stolů u stěny. Možná cikcak. Možná ostrůvky. Možná jeden čtvercový ostrov stolů uprostřed, který by narušil průchozí rytmus haly a přiměl oko i tělo zastavit.

Chápu, že zázemí u stěny má svou logiku. Autoři potřebují mít za sebou krabice, tašky, zásoby, místo, kam se opřít. Ale i tak si dokážu představit jiné řešení.

Ne jako nárok.

Jako pohled člověka, který tam čtyři dny stál a sledoval, co prostor dělá s návštěvníky i vystavovateli.

Autor, samovydavatel, marketér a opatrovatel

Tenhle text není jen povzdechnutí autora. Je to pohled autora-samovydavatele, který je ve fázi propagace a musí být zároveň vším.

Sám sobě autorem.

Sám sobě manažerem.

Sám sobě opatrovatelem.

Sám sobě marketérem.

Sám sobě člověkem, který se stará o malé dítě — o knihu, o svůj svět, o něco zranitelného, co nabízí lidem.

A z toho pohledu je legitimní, že se na festival nedívám jen poeticky. Dívám se na něj i prakticky.

Neznamená to, že si nevážím příležitosti, kterou jsem měl. Neznamená to, že si nevážím lidí, kteří za mnou přišli. Těch, kteří se zastavili, koupili si knihu, vzali si věštbu, promluvili se mnou, vyfotili se, podpořili mě, dali mi kus svého času.

Ale vedle vděčnosti existuje ještě jiný pohled.

Pohled studeného čumáku marketéra, který si po festivalu sedne nad výsledky a není spokojený s výkonem svého autora.

Protože tomu autorovi zadal úkoly. Připravil mu materiály, strategii, příspěvky, letáky, věštby, vizuál, stánek, online ekosystém, QR kódy, e-maily, videa. A teď se dívá, co z toho skutečně vzešlo.

Čísla, která zatím moc nehřejí

Když bych měl být konkrétní, dopad festivalu zatím nevypadá nijak triumfálně.

S sebou jsem měl přibližně 250 knih. Prodalo se jich v řádu nižších desítek. Reálně se u mě zastavilo a vstoupilo do nějakého opravdovějšího kontaktu možná kolem dvaceti lidí — nepočítám každé letmé otočení hlavy, každý pohled na QR kód nebo každé kolemjdoucí „ne, děkuji“.

A pokud jde o následný online dopad, zatím je téměř nulový.

Na webu žádné nové kontakty.

MailChimp nula.

Facebook nula.

Instagram možná dva noví lidé.

Neříkám to jako definitivní soud. Možná je brzy. Možná některé udičky zabírají pomaleji. Možná si někdo doma nechal leták, možná otevře QR kód za týden, možná se ke knize vrátí později, možná festival pracuje v čase jinak než pokladna.

Ale studený čumák marketéra se dívá na čísla a říká: zatím velmi malý dopad.

A právě tady vzniká zklamání. Ne z toho, že jsem nezbohatl. Nečekal jsem zázrak. Ale doufal jsem, že si vydělám aspoň minimum, které by mi po festivalu dalo pár dní klidu. Že se mi vrátí aspoň část nákladů tak, abych nemusel hned po skončení Světa knihy řešit úplně obyčejné otázky přežití: kde rychle vzít peníze na nájem, na elektřinu, na běžný provoz života.

Tohle je možná nejméně romantická část samovydávání.

Na jedné straně černozlatý stánek, kostým, knihy, sny, věštby, podpisy, setkání, celý literární svět vystavený na stole.

Na druhé straně pondělí po festivalu.

A otázka: z čeho teď zaplatím život?

Mžiky, které se nedají vyúčtovat

A pak tu byly mžiky, které se nedají vyúčtovat, změřit ani převést na prodej.

Nedělní slunečné ráno ještě před otevřením Výstaviště. Seděli jsme s Lili — Veronikou Horáčkovou — venku u „fontány“, pouštěli si písničky ze světa PNVNY a já jsem si pro radost zpíval všechny písně z knih.

V duchu jsem poskakoval po lavicích.

Možná jsem na chvíli neseděl u stolu jako unavený autor, který počítá prodeje, ale stál někde uvnitř vlastního koncertu. A Lili byla jeho jedinou, zato nejdůležitější posluchačkou. Seděla tam se mnou a já jsem měl pocit, že jí na chvíli zpívám celý svůj svět.

Tohle se do tabulky nevejde.

Stejně jako malé oslavy mezi vystavovateli. Třeba narozeniny vystavovatelky z nakladatelství Mlýn a růže, která se v prostoru kolektivní expozice objevila v podobě cukrové vaty. Nebo gratulace k mým vlastním narozeninám. Smích. Radost. Krátké záblesky lehkosti v prostoru, který jsem jinak často vnímal jako těžký, průchozí a ostrý.

A pak ty ranní cesty.

Vycházky z tramvaje k Výstavišti v dešti. Člověk nese tašku a představu dne, který ho čeká, a jde mezi lidmi směrem k branám.

A páteční poklus davem směrem k pavilonu D, protože jsem si myslel, že jdu pozdě. Davy všude kolem. A mezi nimi běží vějíř peří.

Ještě teď tam lidé určitě sbírají pírka pro štěstí.

Kostým jako první věta

Pokud jde o prezentaci sebe sama na stánku, musím říct jednu věc: můj kostým byl jediným opravdu silným pomocníkem na tomto velkém knižním veletrhu.

Klaním se tomu nápadu, že ke mně přišel. Své inspiraci. Svým snům a vizím. Protože právě kostým mě nakonec zachránil.

Nešel jsem na Comic-Con. Šel jsem na Svět knihy. Původně jsem měl v plánu jít v saku. Pak v kimonu. Nakonec přišel sen, který překopal všechny moje plány. Nejen vzhled, ale i knihy, s nimiž jsem na festival šel.

Kostým měl vyjádřit, že jsem tam se světem Poslední noci v New Yorku. Možná i to, že jsem queer. Možná měl být celý stánek zahalený do zlata a tmy i proto, že mě během festivalu čekala smutná událost, které jsem se obával — a která se skutečně stala.

Kostým mi otevřel dveře skrze zájem druhých lidí.

Lidé se se mnou fotili. Někdy možná i bez kontextu toho, že jsem autor. A právě to mě překvapilo: že mě někteří za stolem v kolektivní expozici autorů nevnímali jako autora, ale spíš jako prodejce nebo zvláštní atrakci.

Jako by někde chyběla jednoduchá informace:

Tady sedí autoři. Kupte si u nich knihu. Můžete si ji nechat podepsat.

Možná to měl jasněji říct prostor. Možná označení. Možná celá expozice. Protože jsem se u stolečku musel opakovaně obhajovat:

Ano, jsem autor.

Ano, ty knihy jsem napsal.

Ano, můžu vám je podepsat.

Ale podstatné je, že kostým fungoval. Způsobil, že se lidé zastavili. Způsobil, že se se mnou fotili. Způsobil, že se mě někteří báli. Způsobil averze i afinity.

A za to jsem hluboce vděčný.

Protože není nic horšího než být neviditelný.

A tenhle pocit jsem na Světě knihy neměl.

Pohled přes stůl

Když už mluvím o neviditelnosti, všiml jsem si zvláštní povahy návštěvníků festivalu. Dav, který procházel koridorem mezi stoly, se v průběhu čtyř dnů měnil, vlnil, přetvářel — a přesto v něm zůstávaly určité vzory.

Byli tu lidé, kteří postávali v povzdálí a potají si fotili QR kódy. Zřejmě stydlíni.

Byli tu návštěvníci, kteří proletěli jako vzduch a byli pryč.

Návštěvníci, kteří šli pomalu a opravdu se dívali.

Návštěvníci, kteří chodili okolo a báli se čehokoliv, jen abych na ně náhodou nepromluvil.

Návštěvníci, kteří odmítali dřív, než vůbec věděli, co odmítají.

Návštěvníci, kteří se báli, že budou tlačeni do nákupu — i když já jsem poslední člověk, který by někoho chtěl nutit, aby si něco koupil.

Naopak. U mě se rozdávalo.

 

A to možná působilo podezřele.

Knižní věštba zdarma. Letáček zdarma. Záložka. Úsměv. Pozvání do světa. V prostoru, kde se všechno prodává, může být dar najednou podezřelejší než cenovka.

Nic ale nezabolelo víc než drobné okamžiky povrchního rozeznávání.

„Jé, tady je paní Konvalinková.“

„Jé, tady je pan Rosák.“

A pak pohled ke mně:

„Hm. A kdo je tohle? Nějakej prapodivnej autor, co tu sedí.“

Ten rozdíl mezi slavným jménem a nezávislým autorem byl někdy skoro fyzický.

Nechci tím říct, že všichni návštěvníci byli takoví. Naopak. Došlo k mnoha krásným setkáním a rozhovorům. K tisíci a jednomu dobrému okamžiku, který stál za to.

Ale některé pohledy byly jako pěst na oko.

Zvlášť když jsem měl pocit, že některým lidem vypadnou oči z důlků, přepadnou přes vrch hlavy, skutálejí se po zádech a skončí někde pod stolem jen proto, že za stolem nesedí očekávaný obraz spisovatele.

Ale to už by skoro znělo, jako bych si stěžoval na to, jak svět funguje.

A o to mi nejde.

Já se snažím dívat na svět očima dokorán. Nejen když je krásný, ale i když je směšný, tvrdý, povrchní, dojemný, zraňující nebo absurdní. Právě proto si vedu tenhle spisovatelský deníček.

Tohle nejsou soudy nad světem. Tohle jsou záznamy vidění mého světa očima autora přes stůl do haly vystavovatelů.

Neviditelný jsem nebyl

Občas jsem od stolu odešel a pozoroval ho z dálky, když zůstal prázdný.

Jako malý experiment.

Změní se něco, když u něj nebudu? Přijdou lidé blíž? Začnou si knihy, letáky, QR kódy a věštby prohlížet se zájmem, když jim nebude stát v cestě moje přítomnost?

Možná jsem jim chtěl dát prostor prázdna. Aby nemuseli reagovat na mě. Aby se nemuseli bát, že je oslovím. Aby mohli být sami se stolem, s knihami, s tím černozlatým světem, bez autora, který na ně dýchá svou nadějí.

A možná jsem tím zároveň zjišťoval něco bolestivějšího:

Jestli moje přítomnost lidi přitahuje, nebo odrazuje.

Jestli jsem u svého stolu pomocníkem, nebo překážkou.

Jestli se lidé bojí knih, nebo mě.

Také jsem se jako autor chodil procházet po výstavišti tam a zpátky. Ne náhodně. Aby mě lidé viděli. Aby mě zaregistrovali i mimo můj stůl.

Stejně jako jsem já celý festival registroval zvláštní modrou bytost, kterou jsem potkával, a vůbec mi nedošlo, že je to Hajaja. Přitom jsem seděl naproti sálu Českého rozhlasu, kde byl Hajaja namalovaný snad dva metry velký. Celou dobu jsem si říkal: co je to za zvláštní modrou houbu? A teprve doma mi tatínek řekl, že to byl Hajaja.

Možná měli někteří lidé podobný pocit ze mě.

Co to je? Cosplayer? RPčko? Queer umělec? Součást programu? Někdo, kdo se ztratil z jiného festivalu?

A právě proto jsem mezi lidmi chodil. Pomalu. Viditelně. Aby se ten obraz dostal do prostoru.

A pak jsem se vrátil ke stolečku.

A tam se možná obraz dovysvětlil:

Aha.

To je autor.

Tak proto.

A možná se to nakonec skutečně stalo.

Soutěž, kterou jsem možná četl po svém

Možná proto mě trochu zabolelo, když jsem nezaznamenal úspěch v soutěži o nejkrásnější stánek malých vystavovatelů.

A tady musím být přesný: ani nevím, jestli jsem do té soutěže byl skutečně zařazen. Měl jsem dojem, že do ní automaticky spadají malí vystavovatelé, ale možná jsem situaci četl špatně. Možná se kolektivní expozice autorů hodnotila jinak. Možná vůbec. A možná jsem si jen do jedné věty o hodnocení online prezentace promítl vlastní očekávání.

Proto to nemůže být útok na soutěž, porotu ani výsledek.

Je to jen záznam toho, jak jsem situaci vnímal já.

Sláva vítězům, čest poraženým.

Nebo přesněji: čest všem, kteří se pokusili udělat ze svého malého prostoru něco, co má tvář.

Jestli jsem soutěžil, pak jsem soutěžil čestně. Jestli jsem prohrál, pak jsem prohrál čestně. A jestli jsem do soutěže zařazený ani nebyl, pak jsem si aspoň zaznamenal pocit člověka, který poprvé v životě stál se svým světem mezi ostatními a doufal, že bude viděn.

Nechci z toho dělat neunesenou prohru. Spíš si do svého spisovatelského deníčku zapisuju dětské místo, kterého se to dotklo.

Není to jako v dětství, kdy jsem jezdíval na saních nebo na bobech, skončil poslední a přineslo to mému otci oči pro pláč.

Tentokrát jsem z festivalu odjížděl opět se svým otcem v autě.

A oči pro pláč jsem měl já.

Ne nutně kvůli jedné soutěži. Spíš kvůli součtu všeho. Únavy, očekávání, zklamání, bolesti a toho, že některé věci člověk pochopí až cestou domů.

Co nebylo vidět online

Když už se mluvilo o online prezentaci, není pravda, že bych se o ni zajímal jen u sebe.

Před festivalem jsem skutečně prošel webové stránky vystavovatelů, dohledával sociální sítě, ukládal si je, sledoval. Jen rozklikání webů všech vystavovatelů mi trvalo zhruba čtyři hodiny. A to nebyla žádná hluboká analýza. Jen otevřít, podívat se, uložit do záložek, zavřít, pokračovat dál.

Teprve pak následovalo dohledávání sociálních sítí, sledování, porovnávání, vnímání toho, kdo má online prostor funkční a kdo je prakticky nedohledatelný.

A překvapilo mě, kolik vydavatelství a autorů má své facebookové stránky v nepořádku, odkazy neklikatelné, weby nepřehledné, cesty k registraci nebo nákupu nejasné.

Chápu, že každý má pozornost jinde. Někdo staví na tradici, někdo na distribuci, někdo na jménu, někdo na osobních kontaktech.

Ale jako samovydavatel, který si musí každého čtenáře doslova vydupat ze země, tomu rozumím těžko.

Jako by část literárního světa stále žila v představě, že nulová prezentace rovná se maximum tajemství, a tím pádem maximum zájmu.

Možná tomu jako spisovatel nerozumím.

Možná mě někdo zkušenější opraví.

Lidé, kteří ten festival podrželi

Aby bylo jasno: nebylo to celé špatně.

Kdybych měl být spravedlivý — a já se o to snažím i ve chvíli, kdy jsem unavený a zklamaný — musím říct, že krásní byli lidé.

Ne prostor. Ne systém. Ne tabulky.

Lidé.

A když říkám lidé, nemyslím tím obecnou frázi. Myslím konkrétní jména, konkrétní tváře, konkrétní příchody.

 

Jako první za mnou na festival přišla moje „babička“ — kolegyně z bývalé práce na Správě železnic, která mi vždycky připomínala moji zesnulou babičku. Ne pokrevně. Ale něčím v pohledu, v přítomnosti, v lidské něze, která se nedá vyrobit.

A právě ona mi první odšpuntovala stůl. Koupila si Besame mucho / Poslední noc v New Yorku a tím se stalo něco malého, ale pro mě obrovského: stůl přestal být jen dekorací, čekáním a nejistotou. První kniha odešla do ruky člověka, který ke mně nepřišel jako anonymní zákazník, ale jako někdo, kdo mě zná, kdo mě vidí, kdo mě přišel podržet.

Je to o to dojemnější, že festival pro mě skončil zprávou o smrti tetičky.

Jako by na začátku přišla žena, která mi připomíná babičku, a na konci se do festivalu vepsal odchod další ženy z rodiny.

Nechci z toho dělat velkou symboliku za každou cenu. Ale v mém vnitřním světě to tak působilo. Jako předzvěst. Jako jemné otevření a bolestné zavření jednoho kruhu.

Jsem jí vděčný. Za přátelství. Za návštěvu. Za to, že dorazila. Za to, že ten stůl odšpuntovala právě ona.

A pak je tu Veronika Horáčková. Lili.

Člověk, který se mnou nebyl jen fyzicky na festivalu, ale byl se mnou už před ním. V kontaktu, v napětí, v přípravách, v nervozitě, v očekávání. Prožívala to se mnou a někdy možná i odžívala věci, které bych na ni nejradši ani nepřenášel.

Jsem jí vděčný, že tam se mnou byla.

A zároveň doufám, že jí festival nedal jen tíhu, nervy a únavu, ale i trochu naděje, světla a radosti. Že si z něj neodnesla jen obraz mého vyčerpání, ale i něco živého. Něco, co člověku připomene, že má smysl vyjít mezi lidi, i když je život těžký.

O to víc si vážím toho, že se utrhla na čtyři dny, přestože sama nese svou cestu péče o babičku. To není samozřejmost. To není „jen tak přijet na festival“. To je oběť času, sil a vnitřní kapacity, kterou člověk často nemá navíc.

V neděli musela odjet dřív, protože se rozpadl pečovatelský plán a bylo potřeba postarat se o babičku.

A když mi pak v neděli, poslední den festivalu, zemřela tetička, říkal jsem si zvláštní věc:

 

Je dobře, že odjela.

Ne proto, že bych ji u sebe nechtěl. Ale protože v tu chvíli bylo správné, aby byla tam, kde ji někdo potřeboval. A já jsem zůstal na festivalu sám se svým smutkem, což bylo možná přesně tak, jak to v tu chvíli mělo být.

Myslím také Ondřeje Smidáka, svého podporovatele napříč lety. Člověka, který si ode mě v minulosti nechal namalovat obraz, nechal si vyložit karty, koupil si moje předchozí knihy — a teď přišel pro další. To není jednorázové gesto. To je dlouhá stopa důvěry. A taková stopa se nedá započítat jen do festivalové tržby.

Myslím Ivetu Židovskou, která mě u sebe doma hostí pomalu každou neděli, sdílí se mnou spisovatelské i životní útrapy a patří k lidem, před nimiž nemusím předstírat, že je všechno lehké. Její přítomnost na festivalu nebyla jen návštěva. Bylo to pokračování dlouhého rozhovoru, který vedeme už jinde, v jiném prostoru, mimo světla pavilonu D.

Myslím Laďku Jírovou, která se objevila po třiceti letech. Bože můj. Tam se něco v čase opravdu pohnulo. Jako by se v jedné chvíli zhmotnil můj vlastní slogan: Návraty bolí víc než ztráty. Ten slogan jsem měl na sběratelském plakátu a najednou nestál jen na papíře. Stál přede mnou jako člověk z minulosti, který se vrátil do přítomnosti. A s tím návratem přišel i smutek, dojetí a zvláštní bolest, kterou člověk neumí hned pojmenovat.

Myslím Janu Slaninovou, která dorazila a svou chválou mě jako autora možná podpořila víc, než si sama uvědomuje. Možná způsobila nejeden prodej jen tím, jak o mně dokázala mluvit. A říkám to napůl s úsměvem, napůl vážně: jestli si má někdo najmout člověka do týmu, který umí někoho příjemně, přesně a nakažlivě pochválit, pak právě ji. Protože dobrá chvála není lichocení. Dobrá chvála umí člověka na chvíli postavit rovněji.

Myslím erpéčka — lidi v kostýmech, lidi, kteří se nebojí být vidět. Pro ně jsem měl sběratelské plakáty právě proto, že jsem v nich poznával něco blízkého. Ne literární marketing, ale odvahu nést obraz. Odvahu vstoupit do prostoru jinak. V době, kdy se spousta lidí bojí i zastavit u stolu, je nesmírně osvobozující potkat někoho, kdo se nebojí být viditelný.

Myslím tatínka a jeho ženu Alenku, kterým patří obrovský dík za to, že mi pomohli navézt věci na festival, připravit je a snášet moje nervy před začátkem. Díky nim jsem potom mohl na festivalu už jen být. Stát za stolem. Mluvit. Podepisovat. Dýchat. Kdyby tahle pomoc nepřišla, celý festival by pro mě začal mnohem větším chaosem.

Myslím maminku, která přijela se svou kamarádkou a strávila se mnou čas. Někdy je rodinná návštěva víc než podpora. Je to připomenutí, že za autorem, maskou, knihami a černozlatým stolem pořád stojí obyčejný člověk, kterého se někdo přijel zeptat, jak se má. A také za její velkou finanční podporu! Doslova monumentální.

Myslím lidi, kteří přijeli z obrovské dálky jen proto, aby navštívili můj stánek — a Svět knihy byl pro ně vlastně až na druhém místě. To je něco, co se skoro nedá unést bez dojetí. Protože v takové chvíli člověk pochopí, že pro někoho nebyl cílem festival. Cílem bylo setkání.

Myslím autorky ze Šepotu noci, které se přišly podívat. I takové návštěvy patří k důležitým drobným spojům mezi světy. Člověk stojí u svého stolu a najednou se vedle něj objeví jiný autorský svět, jiná kniha, jiná cesta. Měsíční království Báry a Ester.

Myslím také na setkání s panem Vlastimilem Venclíkem, českým dramatikem, který si od mého stolu odnesl, co unesl. Bylo to jedno z těch zastavení, kde se festival najednou přestane tvářit jako veletrh a začne být pamětí. Děkuji i za vyřízené pozdravy od jeho rodiny a za to, že jsem mohl poznat jeho kamarádku, českou dokumentaristku Olgu Struskovou. V tom setkání pro mě nebyla jen radost z návštěvy. Byla v něm i zvláštní rodinná a literární stopa: jeho zesnulý syn Filip, o kterém píšu v knize New Jeff Buckley was born, a jeho dcera Anna, také postava z mé knihy. Najednou u mého stolu nestál jen člověk, který si bere knihy. Stál tam někdo, jehož rodinný příběh se už dávno dotkl mého psaní. A já jsem si znovu uvědomil, že některé knihy nejsou jen vymyšlené světy. Jsou to místa, kde se potkává paměť živých, nepřítomnost mrtvých a něha těch, kteří zůstávají.

Myslím Alžbětu Švarcovou. Moji spisovatelskou přítelkyni, u které mám dlouhodobě pocit, že píše a přemýšlí s ostrostí, kterou nelze předstírat. Přišla ke mně na stánek, koupila si knihu, ale důležitější než samotný nákup bylo něco jiného: chvíle, kdy jsem s ní mohl sdílet její vlastní napětí, radost a dojetí kolem literární soutěže.

 

Zatímco já jsem na Světě knihy počítal své malé prohry, Alžběta zažívala něco, co mi připadalo skoro jako průlom do jiného patra literárního světa. Úspěch v soutěži nakladatelství Fragment. Nové dveře. Radost, která se netýkala přímo mě, a přesto jsem ji prožíval tak silně, jako by se na chvíli týkala i mě.

Neříkám, že autor má právo na úspěch. Nemyslím si to. Nenárokuju si ho ani pro sebe.

Ale když se podaří něco neskutečného někomu, koho mám rád, umím se radovat, jako kdybych zvítězil já.

A možná právě to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků festivalu: stát u svého malého černozlatého stolu, být unavený, nejistý, zranitelný, a přesto mít možnost být svědkem toho, že někomu blízkému se otevírají dveře.

Ne všechny dveře se musí otevřít mně, aby ve mně vznikla radost. Milá Bety, gratuluji!

A myslím všechny z kolektivní expozice, kteří mi pomohli přežít i praktické věci. Kteří mi pohlídali stůl, když jsem si potřeboval odskočit. Kteří byli citliví, když jsem se dozvěděl zprávu o úmrtí tetičky. Kteří mi pohlídali stůl i delší dobu, když jsem se šel vyplakat do parku.

Myslím také na Veroniku Hurdovou, spoluvystavovatelku, spisovatelku, která v tom prostoru působila jako někdo mnohem zkušenější, klidnější a usazenější v knižním světě než já. Pro mě, nováčka na Světě knihy, bylo zvláštní a milé stát najednou vedle někoho, kdo už má za sebou besedy, výstavy, čtenáře, knihy, cestu. Odnesl jsem si její knihu s věnováním a i tohle pro mě patří k těm drobným výměnám, kvůli kterým veletrh není jen prodejní plocha. Jeden autor prodává své knihy, druhý si odnáší knihu někoho jiného, a mezi tím vznikne krátký, lidský most. Možná právě takhle se malý autor učí nebát většího světa: ne tím, že se s ním poměřuje, ale tím, že vedle něj na chvíli stojí.

Myslím Nikol Kulovou, která mi poté, co si koupila mou knížku, odmítla tu svou prodat — a dala mi ji. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy se obchod změní v dar. A dar má na knižním veletrhu zvláštní sílu, protože přichází uprostřed prostředí, kde se všechno měří cenou, slevou, nákladem a prodejem.

Tohle se nedá dát do tabulky.

Tohle není konverze na webu.

Tohle není nový odběratel v MailChimpu.

Tohle není prodejní výsledek.

Ale bez toho by se ten festival nedal unést.

Malé požehnání z Frankfurtu

Do příběhu patří i čtvrteční večírek autorů, nakladatelů a lidí kolem knih.

Šel jsem tam do prostoru, kde jsem nikoho neznal. Nevěděl jsem, kdo je kdo. Nevěděl jsem, jaké mají funkce, jména, vliv, vztahy, historii. Byl jsem tam sám za sebe, jako nováček, jako někdo z úplného okraje.

A opět se ukázalo, že kostým nebyl jen dekorace.

Byl to otevírák konverzací.

Lidé se na mě obraceli ne proto, že by znali moje knihy, ale protože jsem se v prostoru nedal přehlédnout. Kostým se stal první větou, kterou jsem nemusel vyslovit. Umožnil, aby se ke mně někdo přiblížil, zasmál se, zeptal se, začal mluvit.

Jednou z těch, které se ke mně takhle přiblížily, byla Niki Théron z Frankfurter Buchmesse.

Nepotkala mě nejdřív u stánku. Potkala mě už ve čtvrtek večer na večírku. V prostoru, kde jsem si připadal jako někdo, kdo vstoupil do místnosti, jejíž pravidla se teprve učí číst.

A zase to byl kostým, který otevřel první dveře.

Ne moje jméno. Ne moje známost. Ne moje postavení. Kostým. Obraz. Něco, co se nedalo přehlédnout a co umožnilo, aby se konverzace vůbec stala.

Jenže skutečné překvapení přišlo až druhý den.

Niki se opravdu zastavila u mého stánku.

A to mi vzalo dech.

Protože jsem ze života spíš zvyklý na různé přísliby, které se nenaplní. Na „určitě se ozvu“, „určitě se zastavím“, „určitě se na to podívám“ — a pak ticho. Ne nutně ze zlé vůle. Prostě tak svět často funguje. Lidé slíbí, život je odnese, věci se rozplynou.

Ale ona přišla.

Z večerní konverzace se stal skutečný krok. Z příslibu se stala návštěva. Z náhodného setkání se stala malá návaznost.

A pro malého autora, který sedí ve velké hale u malého černozlatého stolu, to nebyla drobnost.

Bylo to malé požehnání.

Ne ve smyslu, že by se tím otevřely brány Frankfurtu. Ne ve smyslu, že bych si měl začít malovat vzdušné zámky. Ale v tom úplně prostém lidském smyslu: někdo z profesionálního mezinárodního knižního světa řekl, že přijde — a přišel.

Někdy člověk nepotřebuje zázrak.

Někdy stačí, že se jeden slib nerozpadne cestou.

A nebyla sama.

Vedle ní tam byla i její kolegyně Vlaďka Kupská, která se také zajímala, ptala se, dívala se — a co je pro mě důležité — také se druhý den zastavila u mého stánku.

Tohle jsou možná zvenčí drobnosti. Někdo řekne: lidé se potkali na večírku, druhý den se přišli podívat, co je na tom?

Jenže pro malého autora, který je zvyklý spíš na přísliby rozpuštěné ve vzduchu, to drobnost není.

Dvě ženy z mezinárodního knižního provozu nepřešly kolem mého světa jako kolem kuriozity. Na chvíli se u něj zastavily. Dívaly se. Ptaly se. Nechaly si ho ukázat a tím mi daly pocit, že můj černozlatý stůl v pavilonu D není jen okraj festivalu, ale také možné místo setkání.

Ne slib budoucnosti.

Ale stopa.

A někdy je stopa pro malého autora víc než fráze.

Strachy, které přišly od A do Z

Nutno říct, že téměř všechno, čeho jsem se před festivalem obával, se nakonec opravdu stalo. Od A do Z.

A přesto mě to nerozhodilo tak, jak by mohlo.

Možná právě proto, že jsem si ty situace dopředu nadsítil. Představoval jsem si je, připravoval si na ně reakce. A když pak přišly, nevytvořily drama. Prostě se staly, prošly mnou a bylo hotovo.

Na dotazy, připomínky, rejpání i tichá podlá bodnutí jsem měl připravenou reakci. Držel jsem se jí. A řekl bych, že většina těch situací proběhla ku prospěchu obou stran — bez toho, aby se někdo cítil ponížený, zraněný nebo aby se zvedla velká emoce.

Týkalo se to i momentů, kdy někdo přišel a kritizoval můj stůl.

Samozřejmě, každý má právo na svůj názor. Co se mu líbí, co se mu nelíbí, co by udělal jinak.

Ale někdy zůstává otázka:

Ptal se tě někdo?

Taky nechodím za panem ředitelem festivalu domů a neříkám mu do očí všechno, co si myslím. Píšu si to tady do svého spisovatelského deníku.

Ano, někdo by mohl namítnout, že i tohle se může donést dál. Že si to někdo přečte. A je pravda, že v tom může být jistá podlost nepřímého sdělení.

Ale já jsem malý vystavovatel.

Mě se nikdo systematicky neptá, jak jsem to prožil.

Až na jednu výjimku: paní Andrea Tachecí z festivalu, která pro mě byla jedním z milých překvapení Světa knihy. Laskavá tvář festivalu. Člověkem, u kterého jsem měl pocit, že je na správném místě. A hlavně jsem u ní měl pocit, že jsem na festivalu vítaný i jako ten nejmalinkatější vystavovatel.

A to je pro mě důležité říct.

Protože tenhle text nemá být jen záznamem zklamání a únavy. Uprostřed provozu, ostrých světel, malého stolu, rozhořčení a adaptace existovaly konkrétní lidské tváře, které dokázaly celé zkušenosti vrátit důstojnost.

Neodcházím s pocitem, že jsem to odbyl

Tím vším se nezříkám vlastní odpovědnosti.

Vím, že jsem neznámý autor. Vím, že jsem tam byl poprvé jako vystavovatel. Vím, že nikomu nemůžu připsat povinnost, aby ke mně přišel, aby mě znal, aby si koupil mou knihu nebo aby pochopil můj svět během několika vteřin u stolku.

Nehodnotím svůj přístup k festivalové prezentaci jako optimální. Určitě by šlo mnoho věcí udělat chytřeji, úsporněji, zkušeněji. Možná méně na krev.

Ale snad mi nikdo nemůže vyčítat pasivitu.

Možná jsem nebyl nejchytřejší, nejotřelejší ani nejoriginálnější vystavovatel. Možná jsem neuměl všechno správně odhadnout. Ale můj přístup byl poctivý v tom, že jsem se opravdu snažil dát o sobě vědět.

Nahodil jsem tisíc a jednu udičku. Knižní věštby, od kterých jsem si možná sliboval víc, než bylo rozumné. Letáčky. QR kódy. Příspěvky. Videa. E-maily. Osobní pozvánky.

Třeba některé udičky nezaberou hned. Třeba jsou to udičky napříč časem a prostorem. Třeba se někdo vrátí ke vzkazu, který si odnesl, až za týden, za měsíc, za rok.

Na začátku výstaviště se tištěný materiál prodával za 180, 250, 300 korun a víc. Na konci pavilonu D jsem ho rozdával zadarmo a doufal, že se z něj jednou stane stopa.

Je to dáno tím, že jsem neznámý a nemám vybudovanou značku.

Není to stížnost.

Jen konstatování.

Neodcházím s pocitem, že jsem to odbyl. Odcházím s pocitem, že jsem do toho dal víc, než jsem měl.

A možná si můžu aspoň trochu poplácat po rameni a říct si: pokud ředitel festivalu na konci děkoval za rekordní účast, kterou si Svět knihy připsal, možná jsem k ní malinko přispěl i já.

Vystavovatelů bylo mnoho. Věřím, že každý udělal, co mohl. Každý jsme v jiné fázi tvorby, rozpočtu, odvahy, zázemí a únavy.

Někdo má tým.

Někdo má auto.

Někdo má nakladatelství.

Někdo má kontakty.

Někdo má peníze.

Někdo má čas.

Někdo má sílu.

Já jsem věnoval všechno, protože jsem chtěl. A protože jsem v tu chvíli neměl jinou cestu.

Možná můžu nakonec poděkovat i všem těm, kteří mě do dnešního dne nezaměstnali.

Protože mě tím, ať chtěli nebo ne, přivedli právě sem.

Na Svět knihy.

Má to pro malého autora smysl?

Odpověď na otázku, jestli má Svět knihy pro malého autora smysl, zatím nemám.

Možná má.

Možná má pro autora, který má pod sebou finanční polštář.

Možná má pro někoho, kdo si může dovolit brát festival jako dlouhodobou investici do značky.

Možná má pro někoho, koho nezlomí, když se mu náklady nevrátí hned.

Já ten polštář nemám.

A proto nemůžu svoji zkušenost hodnotit jen jazykem prestiže, atmosféry a krásných setkání. Musím ji hodnotit i jazykem nájmu, elektřiny, jídla, vyčerpání a toho, co se stane v pondělí ráno, když festival skončí a účet zůstane.

Možná je to celé příliš brzy na závěr.

Možná některé knihy ještě doputují ke čtenářům. Možná se někdo ozve. Možná se z jedné knižní věštby stane cesta. Možná se z jednoho letáku stane objednávka. Možná festival nezabírá v okamžiku, ale v dozvuku.

Ale dnes, první den po festivalu, vím jen tohle:

pro malého autora bez finanční rezervy není otázka „má to smysl?“ filozofická.

Je existenční.

Ne jako pravda o všech

Tenhle článek není stížnost. Není klení. Není proklínání. Není nenávist. Není jedovatost. A vlastně to není ani kritika v klasickém slova smyslu.

Je to záznam vnitřní pravdy.

Někomu se může líbit. Někomu se může hodit do krámu, aby něco někomu dokázal. Někomu se nemusí líbit vůbec. Někdo s tím může bojovat.

Ale já tady jako vždy na své cestě zaznamenávám osobní pocit, osobní pravdu, kterou nevylepšuju.

Nepíšu to jako reakci na bolest, kterou jsem prožil. Píšu si to pro sebe jako autor, který se snaží pochopit, jestli pro něj takový typ akce má smysl, nebo ne.

Potřebuju si vyhodnotit dopady na sebe jako na nejmenšího z nejmenších autorů.

Nemyslím si, že moje role byla výjimečná. Nemyslím si, že bych měl nějaké zvláštní hodnotitelské právo. Jsou jiní, kteří dokážou festival posoudit odborněji, spravedlivěji a z větší výšky.

Já si jen vyhrazuji právo sdělit svůj upřímný pocit.

Seděl jsem za stolem v pavilonu D a díval se přes něj na proud lidí, na knihy, na slavná jména, na neznámé autory, na vlastní očekávání i vlastní únavu.

A zapisoval jsem si, co jsem viděl.

Ne jako pravdu o všech.

Jako pravdu jednoho pohledu.

---

Poznámka pod čarou:
Pokud jsem na někoho v tomto textu zapomněl, není to nevděk. Jména některých vystavovatelů si ještě potřebuju znovu projít, ukotvit v paměti a správně přiřadit k tvářím, gestům a situacím. Stejně tak se omlouvám případným návštěvám, přátelům a lidem, kteří za mnou přišli, pokud v nich moje opomenutí vyvolalo bolest nebo pocit, že pro mě nebyli důležití. Byli. Jen některé věci člověk po čtyřech dnech festivalu, únavy, dojetí a smutku nedokáže hned pojmenovat všechny najednou.