Malá temná hymna mezi velkými proudy internetu

Když jsem začal vydávat soundtracky ke svým knihám, vůbec jsem nevěděl, co se s nimi stane.

Nešlo o klasický hudební projekt. Nebyl za tím label, marketingový tým ani strategie typu „jak prorazit na Spotify“. Byly za tím knihy, obrazy, noční města, smutek, queer romantika, bazény ve tři ráno, vzpomínky, které se nevejdou do běžného literárního formátu.

Hudba kolem mých knih nikdy neměla být jen doplněk. Měla být dalším pokojem téhož domu.

A pak se někde mezi tím vším objevila skladba Bitter Hymn.

Malá temná skladba ze soundtracku ke knize New Jeff Buckley was born.

Na SoundCloudu jsem si začal všímat zvláštní věci. Track se postupně dostal do playlistového prostředí vedle skladeb, které mají statisíce až miliony přehrání. Drake. Tory Lanez. slowed & reverb melancholie internetu. Velké digitální proudy.

A mezi nimi moje skladba.

Neříkám to jako triumf. Spíš jako zvláštní pocit.

Protože moje skladba tam nemá miliony. Má pár stovek přehrání. Ale přesto tam je. Vedle nich. Jakoby algoritmus na chvíli otevřel dveře mezi dvěma úplně jinými světy.

A možná nejabsurdnější je, že tenhle malý soundtrackový svět nasbíral během několika dní skoro osm tisíc přehrání.

Což pro internet samozřejmě není obrovské číslo.

Ale pro něco, co vzniklo původně jen jako osobní ozvěna knih, nočních scén, moře, smrti, touhy a melancholie, to působí skoro surrealisticky.

Možná právě to mě na dnešní době fascinuje nejvíc.

Že člověk může sedět v Praze u černozlatého stolu na Světě knihy, prodávat vlastní knihy, rozdávat věštby z vázy, podepisovat plakáty — a večer zjistit, že jeho hudbu někdo poslouchá v Hanoji, Kyjevě, Káhiře nebo Soulu.

Když jsem otevřel statistiky SoundCloudu, mapa se rozsvítila skoro absurdně.

Vietnam.
Ukrajina.
Egypt.
Jižní Korea.
Indonésie.
Brazílie.
Saudská Arábie.

Města, ve kterých jsem nikdy nebyl.

Hanoj.
Ho Či Minovo Město.
Kyjev.
Gangnam-gu.
Rijád.
Denpasar.
Rio de Janeiro.

A někde tam mezi nimi svítí i Praha.

Nevím, kam to celé dojde za měsíc.
Nevím, kam za rok.

Možná nikam.
Možná přesně tam, kam má.

Ale fascinující je už jen samotný fakt, že něco tak osobního dokáže překročit hranice pokoje, města nebo jazyka. Že člověk vytvoří soundtrack k vlastnímu literárnímu vesmíru — a pak zjistí, že ho někdo poslouchá na druhé straně planety.

Nejsilnější na tom ale není číslo přehrání. Ani mapa. Ani playlisty.

Nejsilnější je ten zvláštní pocit propojení.

Že něco, co vzniklo původně jako velmi osobní soundtrack k mým knihám, se začalo pohybovat vlastním životem. Ne obrovsky. Ne virálně. Spíš tiše. Jako ozvěna.

Myslím, že právě proto mě SoundCloud pořád baví víc než sterilní představa „úspěchu“. Protože tam člověk někdy nevidí jen data. Vidí stopy.

Někdo si pustil Bitter Hymn v Egyptě.
Někdo jiný v Soulu.
Někdo možná přišel přes hudbu až ke knihám.
A někdo si možná jen v jednu ráno pustil smutnou skladbu a na chvíli v ní zůstal.

A to je možná víc, než jsem původně čekal.

Moje knihy nikdy neměly být jen knihy.

Jsou to soundtracky, obrazy, vůně papíru, černozlaté stoly na festivalech, QR kódy vedoucí do jiných světů, melancholie nočních měst, andělské slzy Avalonu, bazény ve tři ráno, videokabiny, moře v Umagu, ticho po smrti a někdy i velmi obyčejná potřeba, aby člověk nebyl na světě úplně sám.

A možná právě proto mě dojalo, když jsem uprostřed playlistu plného milionových skladeb našel svoje jméno.

Malá temná hymna mezi velkými proudy internetu.