SLOVO AUTORA ZÁVĚREM ★ Kniha Harjin a hvězda, co spadla dvakrát nevznikla jako čistá fantazie odtržená od života. Její kořeny jsou velmi konkrétní. Vycházejí z místa, kde žiju, z cest kolem Rokytky, z domu pod smr-kem, z ranního a večerního vracení se domů, ze světla v okně, z mokré trávy, z obyčejných předmětů v bytě — a hlavně z mého […]
Les se za nimi uzavřel tiše. Harjin šel a Naeve šla vedle něj. Mezi stromy přibývalo světla — průsvitnějšího, s nádechem, který mívá vzduch těsně před rozbřeskem nebo těsně po bouřce. Jako kdyby se krajina nadechla a nepustila dech, jen změnila jeho složení. Naeve nemluvila. Harjin taky ne. Šli podél potoka, který zurčel jasněji než ráno. Každý kamínek na dně […]
Ráno se oteplilo, ale sluncem to nebylo. To v tomto světě nemělo přímou trasu — přicházelo filtrované přes vrstvu oblačnosti, která nebyla mrak ani mlha, ale něco mezi. Teplo přišlo zdola, ze země, ze suchého jehličí na okraji lesa, kde mech ustupoval a půda začínala být jiná. Tvrdší. Teplejší. S popelem v trhlinách, jako by krajina sama prohořela už dávno […]
Světlo nemělo zdroj. Přicházelo odevšad a odnikud zároveň — ze stran stromů, od země, z míst mezi větvemi, kde by měly být stíny a nebyly. Harjin stál a díval se, jak tento svět drží světlo jinak, jako by ho nevrhaly vnější věci, ale vytvářely samy věci svou přítomností. Stromy byly stromy. A přece jiné. Jejich kůra měla jinou texturu. Ne […]
Vyšel ještě ráno před snídaní, ještě před kávou, ještě před tím, než byt stačil nabýt denní podoby. Oblékl se ve tmě — džíny, tenkou flísovou mikinu, boty do vlhkosti — a vyšel. Byl konec srpna. Vzduch byl chladnější než přes den, s rosou na trávě a vůní hlíny, která přes noc vypotila všechno, co za den přijala. Smrk za plotem […]
Ten den přišel v srpnu. Harjin to věděl ráno. Vstoupil do pokoje, Amaril ležela v košíku a dýchala jinak. Povrchněji. S kratšími nádechy a delšími pauzami, než se hrudník znovu zvedl. Jako motor, který ještě běží, ale už neběží pravidelně. Přidřepl si ke košíku. Amaril nezvedla hlavu. Harjin přejel prstem přes ušní boltec — jemný, béžový, vlažný. Pod prsty bylo […]
Začalo to miskami. Harjin si toho všiml jednoho rána v listopadu, když přišel do kuchyně a Amarilina miska s jídlem byla skoro plná. Nasypáno večer, nedojedeno přes noc, nedotčeno ráno. Přidřepl si k misce a díval se na jídlo. Amaril stála u dveří do zahrádky zády k němu. Harjin vzal misku, odlil část, přidal trochu teplé vody, aby bylo jídlo […]
První procházka k Rokytce nebyla plánovaná. Přišla sama, tak jako přicházejí věci, které se pak opakují celé roky — někdo je naplánoval za vás a vy jste jen dorazili na místo, kde jste měli být. Bylo to ráno v sobotu. Harjin neměl práci. Probudil se s Amaril u postele. Seděla vedle něj na svém místě, tmavé oko otevřené, mléčné přivřené. […]
Budík nezvonil. Harjin se bez něj probouzel od té doby, co přišla Amaril. Tělo si samo našlo čas — pět minut před šestou, kdy světlo za oknem teprve začínalo měnit barvu z černé na temně šedou. Přesně v té chvíli, kdy smrk přestal být tmavou stěnou a začal být zase stromem. Vstal pomalu. Amaril seděla v košíku a dívala se […]
Košík koupil dopoledne. Proutěný, s nízkými stěnami a polštářkem z béžového flísu, který v regálu vypadal trochu kýčovitě. Harjin ho přesto vzal. Držel ho v ruce a přemýšlel, jestli je dost velký, jestli je dost měkký, jestli Amaril vůbec bude chtít ležet v košíku a ne na podlaze nebo na staré dece, kterou si v noci přisunula k radiátoru. Přemýšlel […]
Noc přišla bez varování, jako vždy. Harjin šel podél Rokytky pomalu, boty vlhké od trávy, která přesáhla cestu a tiskla se k jeho nohám, jako by ho chtěla zadržet. Říčka tekla vedle něj, téměř neslyšně, jen jako tmavší proužek mezi břehy, stříbrný tam, kde zachytila trochu nebe. Vzduch byl těžký po dešti, který přestal snad hodinu nazpátek, a zůstala po […]