KAPITOLA 2c – 10:00,14:30 – VIKTOR

Vleču se po schodech domů, nohy mám jak z olova. Před dveřma se na moment zastavím a zhluboka se nadechnu. Už teď cejtím to dusno, co na mě čeká uvnitř. Sršeň má talent vytvořit nepříjemnou atmosféru, i když je doma sama.

“Kde jsi byl celej den?” začne okamžitě, jen co projdu dveřma. Její hlas je ostrej jak břitva. Typická Sršeň – vždycky musí zaútočit hned u vchodu.

“V práci,” odpovím stručně a zamířím do svýho pokoje. Nemám náladu na výslech. Ani na její věčný narážky na to, jak marním svůj potenciál v tý “ubohý” videopůjčovně.

“A pak?” Následuje mě chodbou jako stín. Její kroky za mnou zní jako tikot hodin odpočítávajících čas do další hádky. “Škola začíná za pár týdnů. Budu tam učit sportovní masáže, víš to?”

Žaludek se mi sevře. Představa, že ji budu zas potkávat na chodbách fakulty, mi způsobuje fyzickou nevolnost. Už teď vidím ty její pohledy, když půjdu kolem jejího kabinetu, ty šeptaný poznámky mezi kolegy. Moje matka, věčně nespokojená se vším, co dělám.

“Mohli bychom spolu občas zajít na oběd,” pokračuje tím svým medovým hlasem, ze kterýho se mi zvedá žaludek. “Jako správná rodina.” Jako by věděla, co to slovo znamená.

Mlčím a cpu si věci do tašky. Potřebuju odsud vypadnout. Rychle. Okamžitě. Než začne další kolo její hry na starostlivou matku.

“Nebo preferuješ sex klub támhle?” řekne najednou s jedovatým podtónem, který tak dobře znám. “Zdálo se mi, že jsem tě tam zahlédla.” Samozřejmě že mě zahlídla. Vždyť ten klub máme přímo pod nosem!

A je to tady. Začíná její oblíbenej kolotoč výčitek. Ten nikdy nekončící cyklus manipulace a obviňování.

“Myslela jsem, že už máš tyhle… sklony pod kontrolou. Po tom všem, co se stalo.” Vysloví to slovo ‘sklony’ jako by mluvila o nějaký nemoci. Jako bych byl nakaženej. Jo, možná to je právě to – v hlavě nemá nic jinýho.

Stojím u okna a dívám se dolů. Třetí patro. Zajímalo by mě, jestli by to stačilo. Představuju si ten moment úlevy, než by… Ten krátký okamžik svobody, kdy by všechny její slova konečně ztratily moc. Kdy by mě už nemohla zasáhnout.

Ne. Zhluboka se nadechnu. Tohle nikam nevede.

“Jdu plavat,” oznámím a popadnu tašku.

“Viktore!” volá za mnou, ale já už zabouchnu dveře a beru schody po dvou.

* * *