Jednou jsem poslal rukopis do vydavatelství

Jednou jsem poslal rukopis do vydavatelství.

Byl to Lucián.
Albatros.
Zamítnuto.

A pak už jsem nikdy nic nikam neposlal.

Ne proto, že bych přestal psát. Spíš naopak. Jen jsem se postupně vydal jinou cestou — cestou samovydávání, která byla často trýznivá, drahá, pomalá a plná omylů, ale zároveň mě naučila téměř všechno, co dnes kolem knih dělám.

Sazbu.
Obálky.
Web.
Distribuci.
Soundtracky.
Karetní sady.
Archivaci.
Návraty ke starým projektům.
Nové hávy pro knihy, které by jinak možná zůstaly někde ležet.

Možná právě proto dnes nepřemýšlím nad vydavatelstvím jako nad záchranou.

Spíš nad tím, kde by moje knihy mohly najít domov, kdyby se jednou potkaly s někým, kdo by jim rozuměl.

Ne všechny ve stejné polici.
Ne všechny ve stejném žánru.
Ne všechny stejným způsobem.

Protože mezitím vznikl celý prostor. Endralon. Knihy, obrazy, hudba, karty, osobní mytologie, AI jako nástroj návratu k atmosféře.

A možná právě o tom by ten článek měl být:

ne o tom, že čekám na vydavatele,

ale o tom, že po letech samovydávání už přesněji vidím, jak různé knihy hledají různé domovy.

Některé by možná chtěly stát v tichém koutě knihkupectví, kam člověk nejde pro žánr, ale pro náladu. Jiné by se cítily lépe mezi obrazy, soundtracky a podivnými artefakty než mezi romány. Některé by asi samy utekly ze škatulky, do které bych je zkusil postavit.

Harjin a hvězda, co spadla dvakrát by se nejspíš necítil dobře jako klasická fantasy. Patří spíš někam mezi noční legendu, melancholickou dětskou knihu, světlušky, ztrátu a jemné světlo po bolesti.

Miluj mě do krve by nestálo v polici detektivek, i když se v něm objeví mrtvý pianista. Spíš někde mezi psychologickým románem, rodinným rozkladem a příběhy, ve kterých je nejnebezpečnější to, co nikdo nahlas neřekne.

ArtFork by asi neposeděl v čistém sci-fi. Je příliš groteskní, rozbitý, špinavý a melancholický. Spíš by se usadil někde mezi pulpem, absurdní detektivkou a civilizací, která přežila vlastní konec.

Chlapci z Brassai Sámuel utca by chtěli bydlet u Budapešti. U neprožitého dětství, prvních bytů, tramvají, vnitrobloků a mladistvých dobrodružství, která si člověk pamatuje možná přesněji, než se kdy stala.

Černý by potřeboval velmi tiché místo. Ne výlohu. Spíš prostor pro bolest, lásku, tělo, ztrátu a něhu, která se neprodává snadno, protože není jednoduchá.

Endralon – Rokweel ahwairishi daes eam by zase neležel mezi fantasy světy. Spíš mezi osobní mytologií, spiritualitou, slovníky, symboly a knihami, které nejsou jen ke čtení, ale k pobývání.

A Grožnjanské mystérium už si svůj domov vlastně našlo. Mezi lidmi, kteří nehledali obyčejnou ezoterickou knihu, ale seminář ukrytý v papíru.

Možná to celé zní jako chaos.

Ale pro mě je to spíš mapa.

Mapa knih, které nevznikly proto, aby zapadly do jedné police, ale aby každá našla svůj vlastní pokoj v jednom větším domě.