Sedm dní do Světa knihy: lísteček, který se veze

Letošní Svět knihy má jako jedno z témat historii. Paměť proti zapomínání.

A já jsem si původně říkal, že sedm dní před festivalem už možná nemá cenu nic velkého vysvětlovat. Knihy jsem ukázal. Odkazy jsem roznesl po sítích. Kdo mě sleduje, ví, že budu na Světě knihy v kolektivní expozici, v Pavilonu D. Ví, že nevezu jednu novinku, ale kus svého autorského světa.

Jenže pak se stane něco, co člověk nenaplánuje.

Dnes jsem čirou náhodou vytáhl svůj nejstarší sešit básní.

Zelené desky. Průhledná páska. Kus papíru. Malá kresba Benjamína. Vedle ní skutečný vylisovaný list. Na něm napsáno: besame mucho. A pod kresbou datum: 19. 5. 1981.

Moje datum narození.

Ta kresba je stará asi šestadvacet let. Možná víc. Není dokonalá. Není uhlazená. Je to malý, tvrdohlavý portrét postavy, která tehdy nebyla jen postavou.

Tenkrát jsem Benjamína kreslil jako někoho, kým jsem byl. Nebo spíš jako někoho, skrz koho jsem se uměl vidět. Dnes už to tak není. Dnes už Benjamína nevnímám jako přímý autoportrét. Ale tehdy jsem byl tou postavou mnohem víc než dnes.

A možná právě v tom je rozdíl mezi tehdejším a dnešním psaním.

Dřív jsem psal víc zevnitř postavy, která mě skoro pohlcovala. Jako bych do ní vstoupil a neuměl z ní vystoupit. Postava nebyla nástroj. Byla úkryt. Byla maska. Byla moje druhé tělo.

Dnes píšu jinak.

Ne nutně chladněji. Ne méně osobně. Ale s větším odstupem. Dnes už vím, že postava může nést kus mé paměti, mé bolesti, mého hlasu, ale nemusí být mnou. Může se mnou souviset, ale nemusí mě nahradit.

A to je veliký rozdíl.

Když jsem se dnes díval na ten starý sešit, nedíval jsem se jen na kresbu. Díval jsem se na způsob, jakým jsem kdysi potřeboval existovat v textu.

Na dobu, kdy psaní nezačínalo knihou.

Nezačínalo obálkou.
Nezačínalo tiskem.
Nezačínalo webem.
Nezačínalo festivalem.
Nezačínalo QR kódem na stole.

Začínalo kresbou na sešitě.
Postavou, která byla skoro mnou.
Datem narození pod jejím portrétem.
Listem přilepeným přes papír.
Básněmi, které možná nebyly dobré, ale byly nutné.
Potřebou něco zachytit dřív, než to zmizí.

A pak se mi vrátil obraz z knihy.

Lísteček, který pluje po řece. Neřeší nic. Jen se veze. Vidí dvě duše sedět na kraji vodopádů. Benjamína a Toeku. Toeku, který v jednu chvíli řekne: „I do not have father.“ A z té věty se zvedne celá malá krajina bolesti.

Čas plyne jako řeka.
Zelený lísteček se veze.
A Toeka sedí na břehu a tiše sní, kde je jeho tatíček.

A teď ten skutečný list leží přede mnou.

Ne v knize.
Ne v představě.
Ne jako literární obraz.

Ale nalepený na starém sešitě.

Přes papír.
Přes kresbu.
Přes čas.

Možná právě takhle funguje osobní historie. Ne jako přehled dat a hotových výsledků, ale jako podivné návraty. Člověk něco najde ve skříni a najednou pochopí, že ten motiv tam byl od začátku. Že list nebyl jen list. Že kresba nebyla jen kresba. Že datum nebylo jen datum.

Že na tom papíře je zachycený způsob, jakým jsem kdysi psal: jako někdo, kdo se do postavy musel schovat, aby mohl promluvit.

Dnes už se do ní neschovávám stejně. Dnes se na ni dokážu dívat. A možná právě proto ji můžu znovu vézt s sebou — ne jako svoji tvář, ale jako součást své historie.

Letošní téma Světa knihy se tím pro mě posunulo.

Historie pro mě v tuhle chvíli nejsou jen velké dějiny. Nejsou to jen státy, hranice, režimy, Evropa, archivy a učebnice.

Historie je i tohle:

nejstarší sešit básní,
nalepený list,
kresba Benjamína,
moje datum narození pod cizí tváří,
postava Toeky,
věta o otci,
a otázka, co všechno z člověka přežije, když se sám už dávno změnil.

Možná na Svět knihy nevezu jen hotové knihy.

Vezmu tam i začátky.
Vezmu tam stopy.
Vezmu tam staré způsoby, jak jsem byl postavou.
A taky nový odstup, díky kterému už postavy nemusí být mnou, aby mohly nést pravdu.

Protože i autor má svou historii.

A někdy je schovaná na starém sešitě, pod průhlednou páskou, vedle vyschlého listu, který se pořád ještě veze.

Svět knihy Praha 2026
14.–17. května
Kolektivní expozice, Pavilon D