Vltava se dusí teplým povlakem mléčné tříště; slunce jako by se rozpouštělo přímo v řece. Těžká oblaka se vrší nad mosty, ale bouřka se pořád rozmýšlí. Pod kamennými oblouky voní řasy a rez, vlhkost se sráží v jemné krystaly na studené zdi. Vzduch tady tepe cizím, pomalým srdcem. Beat-track v hlavě – Viktor 80 BPM, sub-bass bušil do žeber, vokál […]
Nechávám Veroniku, ať si vybere místo v hledišti. Pozoruju, jak se rozhlíží po sále Laterny Magiky, jako by hledala nějaký tajný kód v uspořádání sedadel. Nakonec si vybere místo v předposlední řadě, trochu stranou. Strategické místo – vidí dobře na jeviště, ale sama je částečně skrytá. „Dobře zvoleno,“ poznamenám, když se usazujeme. Usměje se, ale ten úsměv nedosáhne až k […]
22.7. Červený záblesk tramvaje protne mokrou dlažbu a zůstane po ní krvavá stužka světla. Déšť ševelí do plechového krytu kolejí jako drobný plechový bubínek. Vitríny rozmývají obličeje chodců do beztvaré blány, nikdo není k poznání. Když rudé světlo zmizí za rohem, ulice na chvíli ztichne, jako by polkla výkřik. ♫ It Must Have Been Love (0:45 – 1:05) „It’s where […]
Za bazénem, na dřevěný lavičce v trávě, se sesunu. Cejtím, jak mi nohy vypovídaj službu. Nemůžu dál. Nemám sílu předstírat, že je všechno v pohodě. Že mě to nezasáhlo. Že se mě to nedotklo. Přitisknu si dlaně na obličej a zhluboka dejchám. Slunce mě pálí do zad, ale je to příjemná bolest. Aspoň něco, co cejtím navenek, ne jen uvnitř. […]
Horká pára v komoře sedí na plicích jako závaží. Pára se kolem mě vznáší jako živá entita, obtáčí mi tělo a proniká do každýho póru. Miluju tenhle pocit – způsob, jakým mě izoluje od světa, jak mi dovoluje bejt chvíli sám se sebou. Ale dneska to tak není. Dneska tu není klid. Tom sedí naproti mně, tělo se mu leskne […]
20.7. Slunce stojí kolmo nad vodou, tlačí hladinu do tvaru roztaveného cínu. Cikády umlkly a tíha žáru stlačuje zvuk do kostek ticha, které praskají jen vlastním pnutím. Vzduch se chvěje jako horký olej, pokožka pod ním pálí a pne se. Čas je hustý a nepoddajný, rozkouskovaný na těžké kapky potu. E-mail trenéra, 23/7 Předmět: ZRUŠENÍ ODPOLEDNÍHO BLOKU Bouřka = riziko […]
Už zase foťák cvaknul. Někdo se otočil, zase jsem to stihla zachytit. Ty pohledy, co dostávám, mě už dávno nepálí. Spíš mě hřejou jako pochvala. Nejsem neviditelná. Existuju. Dneska je pěkná kosa. Březen, a přitom to vypadá, jako by zima ještě ani nezačala končit. Dvůr fakulty je zmrzlej, studenti se tlačí ke vchodu, aby unikli větru, kterej proniká skrz bundy […]
Otevřu dveře tak potichu, jak to jen jde. Je 23:10. Klíče zasunu do kapsy, boty sundám už v chodbě. Každej krok, každej zvuk počítám. Nechci ji vzbudit, jestli spí. Máma leží na pečovatelským lůžku, obličej má otočenej k oknu. Vypadá menší než ráno. Jako by se každej den trochu scvrkávala, mizela mi před očima. „Mami?“ zašeptám. Nemluví, ale vidím, jak […]
Otáčím cedulku na dveřích na „Zavřeno – obědová pauza“ a zhasínám třířádkové zářivky. Světlo okamžitě změkne, prostor se zmenší. Tenhle moment miluju – když na chvíli přestanu bejt tím, kdo půjčuje DVD, a můžu bejt jen sám sebou. Kýmkoliv to sakra je. Zamykám a kontroluju, že mám všechno. Peněženka, klíče, telefon. Formulář. Ten formulář, kterej mi Radka dala před hodinou. […]
VERONIKA Slunce praží jako šíleně, vypařuje ze mě poslední zbytky energie. Na telefonu mám ještě třicet minut pauzy, ale teď už lituju, že jsem se rozhodla vyrazit ven. Mohla jsem zůstat v bufetu, dát si kafe a scrollovat. Místo toho se teď vleču rozpáleným městem s foťákem na krku, protože jsem si usmyslela, že natočím další blbej vlog. Vývěsní štít […]
17.7. Večerní smog krouží nad střechami, barví světla do okrových kruhů a z neonu dělá rozvibrované přízraky. Vzduch chutná po praženém pepři a spáleném benzínu, jazyk je z toho otupělý. Siluety chodců se rozpíjejí do akvarelu, žádná nemá jasnou hranu. Je to noc, která dovoluje i nejtvrdším stínům zůstat měkkými. Viktor – deník, 17/7. Půjčoval jsem si cizí těla stejně […]
Jednou se budeš muset přestat schovávat. Jednou budeš muset přestat lhát sám sobě. Viktorova slova mi pořád zvoní v hlavě. Neslyšel jsem je, nechtěl jsem. Ale stejně je slyším. Znovu a znovu. Jako by mi je vyryl přímo do mozku. Přestávám rozumět sám sobě. Vždycky jsem věděl, kdo jsem. Nebo jsem si to aspoň myslel. Teď? Teď nevím nic. Nenávidím […]
Ne. Nemůžu. Prostě nemůžu. Vstanu, zabouchnu skříňku a zamířím ven. Protažení už začalo, Jakub bude nasranej. Ale to je mi jedno. Radši budu poslouchat jeho řvaní než svoje vlastní myšlenky. Když vyjdu na chodbu, zahlídnu Viktora, jak mizí za rohem. Jeho ramena jsou svěšená, jako by nesl neviditelnou tíhu. A na okamžik, jen na maličkej okamžik, chci za ním běžet. […]
„Vím víc, než si myslíš,“ řekne a jeho hlas je najednou měkčí. Skoro jako by… jako by se mnou soucítil. A to mě sere ještě víc. „Neser mě,“ zavrčím a udělám krok zpátky. „Prostě mě neser.“ „Tome,“ řekne a natáhne ruku. Ne. Ne. Ne. Nesmí se mě dotknout. Když se mě dotkne, tak… „Všechno v pohodě?“ ozve se za náma […]
16.7. Krátká půlnoční bouřka nalakovala ulice černým lakem, v němž se lampy rozpíjejí do zlatých korálků. Déšť ustal, ale ozón ještě praská v plicích, když se člověk nadechne. Ticho se rozprostře jako sametový přehoz a došlapy nohou v něm zní dutě, téměř slavnostně. V dálce zasyčí pneumatika – jediný podpis člověka – a hned zmizí, jako by si to rozmyslel. […]
Stojím uprostřed kuchyně a v duchu si přehrávám poslední tejdny. V hlavě mi skáčou myšlenky jako divoký koně a já se snažím chytit alespoň jednu, abych pochopila, co se to se mnou děje. Jsem rozhodnutá to ukončit s Tomem, už to táhnu příliš dlouho. Mám pocit, že mi život utíká mezi prsty, a já ho nezastavím. Zavírám oči a opírám […]
14.7. Po nočním lijáku zůstala městu na kůži tenká blána vody; každé auto ji rozstřikuje v průsvitné vějíře. Vzduch je studenější, než by léto dovolovalo, a pára z kanálů kreslí bílé stuhy k nebi. Kapky na zábradlí se třpytí jako cizí pihy krásy, které si někdo zapomněl smýt. A i šum listí se zdá měkčí, opatrnější – jako by se […]
Nechtěl jsem se vměšovat do Lýdiina světa sebevědomí a povýšenosti. Když mi předvedla svoje nový kozičky a hrdě na ně ukázala, zdálo se, že ji nezajímá nic jinýho než vlastní potěšení. Nechal jsem ji, ať se vyžívá ve svý samolibosti. Vždyť co jinýho mi zbejvalo? Lýdie byla vždycky taková – nejdřív její ego, pak dlouho nic a teprve potom všechno […]
12.7. Vlhké teplo noci se lepí na kůži jako druhá, neodkládatelná košile. Indigové nebe prořezávají neklidné světelné švy, které nikdy neprasknou v blesk; jen naznačí, že by mohly. Z otevřených dveří klubů uniká tlumený rytmus, tlukot vzdáleného, cizího srdce. Ulice se zdá nekonečná a přitom sevřená, jako by dýchala se zatajenými plícemi. ♫ Teardrop (Massive Attack, 0:43 – 1:12) „Love, […]
„Jo, dodělávám něco. Přijď,“ odpoví po chvíli. Cítím úlevu. Potřebuju si s někým promluvit a Filip je přesně ten člověk, kterej mě vždycky vyslechne. Navíc jeho tetovací studio v Sapě má zvláštní atmosféru, která mě uklidňuje. Strčím telefon do kapsy a vydám se na cestu. Jeho studio voní dezinfekcí a inkoustem, ten zvláštní mix, který mě vždycky uklidní. Sleduju Filipa, […]