15.9. Hutný tabákový dým stoupá ke stropu, kroutí se do kaligrafie pomíjivých slov. Neon bzučí v neklidném taktu, ale zrak se přesto lepí na kroužky kouře, které se rodí a hned mizí. Za oknem bubnuje déšť, udržuje neústupný rytmus, jako by oddychoval unavený bubeník. Stěny nasákly letní noc, žádný křik už se z nich nedostane ven – jen poslední, tichý […]
14.9. Lesní tma u přehrady je tak hustá, že pohlcuje i vlastní ozvěnu. V dálce funí auta, ale zní spíš jako tlumený rytmus, který připomíná pravidelný tep. Nad korunami pluje měsíc; jeho světlo se tříští na stříbrné čepelky, které nikdy nedopadnou. Dech se ztratí v okamžiku, kdy opustí rty. ♫ Spiegel im Spiegel (2:00 – 2:45) Klavír a cello padaly […]
13.9. Podvečerní vzduch stojí; horko visí nízko a stlačuje všechno, co se chce nadechnout. Stíny jsou dlouhé, ale neosvěžují – jen tahají za sebou pach asfaltu, který změkne pod podrážkami. Osamělý mrak se má k výkřiku, ale nevydá ani kapku. Každý krok má zvuk jemného mlasknutí, jako by se město pokoušelo polknout samo sebe. Tom – deník, 13/9 Kůže mi […]
Řeka tuhne pod šedou oblohou, když dorazím k betonovým kvádrům u Výtoně. Vidím je už z dálky – tři postavy sedící v kruhu – jako nějakej prastarej rituál. Veronika, Tom a Tony. Parta, která ještě před měsícem nedávala smysl. Sedám si na poslední volný kvádr. Beton je překvapivě teplej, jako by nasál všechnu energii slunce před deštěm. Cejtím, jak se […]
Přitiskla jsem ručník k vlasům a cejtila, jak mi kapky stékaj po zádech. Pořád ještě nejsem úplně suchá, i když jsem byla ve sprše už před půl hodinou. Moje vlasy, moje prokletí – hustej zrzavej mrak, kterej nikdy pořádně neuschne. Martina sedí naproti mně, obličej namodralý od světla notebooku. Vypadá klidně, soustředěně, zatímco se probírá chaosem, co jsme natočily. Na […]
13.9. Šikmé odpolední slunce masíruje vodu do zlatavých prstenců, které se jeden po druhém rozpouštějí. Vzduch voní čerstvě posečenou trávou, hlína chladí i pálí současně. V odrazu je možné zahlédnout druhé nebe – stříbrné a nehybné. Vlna se zvedne a zrcadlo zavře, vrátí jen běžnou modř bez slibu. Akreditace (QR) — Prague SwimCheck Prezence 12:45 | Start 13:30 | Dráha […]
Nemůžu udělat krok zpátky. Ani ten záznamník nespustím. Stojíme tu jako smyslů zbavení na tom zatraceným mostku. Nad hlavou mi křičí racek, jako by nám nadával, že jsme vůbec přišli. Řeka je pod námi hnědá, kalná, plná větví a sraček z včerejší bouřky. Taková ta voda, co si přijde i pro tebe, když se moc nakloníš. Viktor se smekne na […]
12.9. Noční vzduch je nasycený vlhkostí a neonem, každá molekula se leskne pod palbou barev. Drobné mrholení rozstřikuje světla do fantaskních duhových skvrn. Kapuce chodců jsou jako malé plachty, pod nimi polovyřčené věty odplouvají do šumu. Město vydechuje svůj smutek skrze blikající reklamy, aniž by muselo otevřít ústa. ♫ Glósóli (2:20 – 2:50) Islandská klenba zvuku se rozepnula do srdce […]
12.9. Teploměr ukazuje překvapivě málo; léto se přes noc vytratilo, nechalo po sobě jen tenkou blánu deště. Kapky bubnují na parapet a kreslí mapu ostrovů, které hned mizí. V pokoji voní káva, ale vzduch je řídký a chladný, nutí zabalit se do teplého ticha. Rádio ševelí starý hit, jehož slova se rozpadnou dřív, než dopadnou na podlahu. Hlasovka (Viktor → […]
Polední slunce pálí do oken bufetu jako stvořený pro vytahování kapek potu na kůži. Jak sem s Viktorem vcházíme, cítím, jak mi košile na zádech lehce přilnula k tělu. Nemám rád tohle horko. Dává mi pocit, že jsem v něčem uvězněnej. Všimnu si jich hned, jak vejdeme dovnitř. Tony s Verou sedí u stolku vzadu, hlavy skloněný k sobě. Mluví […]
Vstoupili jsme s Tomem do bufetu a horko mě praštilo do ksichtu. Slunce si našlo cestu skrz okna a vytvářelo na stolech ostrovy tepla. Nikdo tam moc nebyl, jen u stolu v rohu seděli Veronika s Tonym. Ona s pressem, on s nějakýma papírama od svazu. Složený na tři díly, hranama otlačený do dlaní. Zaslechl jsem útržek jejich rozhovoru. „Ticho […]
Tak sedím proti Veronice a je to v pohodě. Pauza. Fakt jsem rád, že jsme tady spolu. Ona má to svoje presso, kameru dneska nechala v brašně. Asi potřebuje oddech stejně jako já. „Ticho může být prostor,“ zopakuje slova trenérky Martiny, jen tak, aby něco řekla. Papíry od svazu mám složený na tři díly. Prsty si pamatujou, jak jsem je […]
Sedím u stolku v bufetu a upíjím z pressa, i když je tady vedro k zalknutí. Slunce se opírá do oken a zalévá celej prostor zlatavým světlem, které vytváří až nepříjemně těžkou atmosféru. Vzduch je nehybnej, prosycenej vůní chloru a kávy. Tony sedí naproti mně, složený papíry ze svazu má ohnutý na tři díly. Všímám si, jak má od nich […]
Přišel jsem o deset minut dřív. Ticho v šatně mě vždycky uklidňuje. Jenom bzučení starýho ventilátoru, co tu pamatuje snad ještě komunisty. Sedím na lavičce, na kolenou deník. Napíšu datum a čas. Pak slovo „únava“. Kreslím kruh a rozděluju ho čárou na sedm a tři díly. Zapisuju časy – 1:05 a 1:08. Spojím je nerovnou křivkou. Takhle si to zaznamenávám […]
Bzučení zářivek je jako podivná melodie. Můj fix krouží nad prázdnou mřížkou časů, ale myšlenky mám úplně jinde. Sleduju Bromlila, jak přebírá složku od Tonyho. Jeho unavené pohyby, rutinní razítkování. „Papíry tě doženou, když je neudýcháš,“ zamumlá s tou svou typickou trenérskou moudrostí. Tenhle chlap má vždycky připravenou nějakou hlubokomyslnou blbost. Je zvláštní, kolik času s ním najednou trávím. Před […]
Pamatuju si ten zvuk – nové linoleum v tělocvičně. Vždycky mě uklidňoval, ten pach čistoty, možnosti začít znova. Dneska ale cítím, jak se mi třesou ruce, když vedu rozcvičku. Papír s časy se mi chvěje mezi prsty. Adam vyhazuje medicinbal a směje se, jako by nešlo o nic. Jeho smích burácí tělocvičnou, přehlušuje i cinkání závaží. Jirka vedle něj zapisuje […]
11.9. Svítání přichází váhavě; ulice se protahují, zívnou a ještě zůstávají na půl ve snu. Vzduch voní čerstvým pečivem a jemným prachem brzd; ticho má lehkou, moučnou chuť. Tramvaj zaduní a světlo jejího reflektoru přetne šero na dva stejné díly. Město se v ten okamžik nadechne a na chvíli je všechno nové, než se den opotřebí. Storyboard — Veronika Detail: […]
Stál jsem na skále a déšť do mě pral jak smyslů zbavenej. Měl jsem se vrátit domů, jenže tam by to bylo ještě horší – máma zase blouzní, já nevím, co s tím. Potřeboval jsem jen, aby mi hlava přestala třeštit. Asi jsem tam stál už dlouho, protože jsem byl skrz naskrz mokrej. Ruce v kapsách, pravačka žmoulá tu pitomou […]
9.9. – 10. 9. Vítr se rozběhne korunami stromů a rozevře je, jako by četl rychlý, nečitelný rukopis. Obloha je temně blankytná, ale v jejím středu se tlačí téměř kulatý měsíc – nedočkavý odhalit se celý. Z trávy se zvedne šustot, plastový sáček tančí vlastní choreografii. Zdá se, že všechno běží rychleji, tep se zrychlí, jazyk se přilepí k patru. […]
9.9. Nad městem visí mléčný filtr, dělá z kontur domů akvarel. Vzdálený hrom duní jako pomalé srdce, které se stydí udeřit naplno. Chlupy na předloktí se staví do pozoru, v každém póru praská statika. Všichni dýchají mělkým, opatrným dechem, aby se kapka nespustila dřív, než je dovoleno. A přesto zůstává sucho, těžké a neústupné. Tom – vnitřní monolog „Jestli mě […]