13.9. Šikmé odpolední slunce masíruje vodu do zlatavých prstenců, které se jeden po druhém rozpouštějí. Vzduch voní čerstvě posečenou trávou, hlína chladí i pálí současně. V odrazu je možné zahlédnout druhé nebe – stříbrné a nehybné. Vlna se zvedne a zrcadlo zavře, vrátí jen běžnou modř bez slibu. Akreditace (QR) — Prague SwimCheck Prezence 12:45 | Start 13:30 | Dráha […]
Nemůžu udělat krok zpátky. Ani ten záznamník nespustím. Stojíme tu jako smyslů zbavení na tom zatraceným mostku. Nad hlavou mi křičí racek, jako by nám nadával, že jsme vůbec přišli. Řeka je pod námi hnědá, kalná, plná větví a sraček z včerejší bouřky. Taková ta voda, co si přijde i pro tebe, když se moc nakloníš. Viktor se smekne na […]
12.9. Noční vzduch je nasycený vlhkostí a neonem, každá molekula se leskne pod palbou barev. Drobné mrholení rozstřikuje světla do fantaskních duhových skvrn. Kapuce chodců jsou jako malé plachty, pod nimi polovyřčené věty odplouvají do šumu. Město vydechuje svůj smutek skrze blikající reklamy, aniž by muselo otevřít ústa. ♫ Glósóli (2:20 – 2:50) Islandská klenba zvuku se rozepnula do srdce […]
12.9. Teploměr ukazuje překvapivě málo; léto se přes noc vytratilo, nechalo po sobě jen tenkou blánu deště. Kapky bubnují na parapet a kreslí mapu ostrovů, které hned mizí. V pokoji voní káva, ale vzduch je řídký a chladný, nutí zabalit se do teplého ticha. Rádio ševelí starý hit, jehož slova se rozpadnou dřív, než dopadnou na podlahu. Hlasovka (Viktor → […]
Polední slunce pálí do oken bufetu jako stvořený pro vytahování kapek potu na kůži. Jak sem s Viktorem vcházíme, cítím, jak mi košile na zádech lehce přilnula k tělu. Nemám rád tohle horko. Dává mi pocit, že jsem v něčem uvězněnej. Všimnu si jich hned, jak vejdeme dovnitř. Tony s Verou sedí u stolku vzadu, hlavy skloněný k sobě. Mluví […]
Vstoupili jsme s Tomem do bufetu a horko mě praštilo do ksichtu. Slunce si našlo cestu skrz okna a vytvářelo na stolech ostrovy tepla. Nikdo tam moc nebyl, jen u stolu v rohu seděli Veronika s Tonym. Ona s pressem, on s nějakýma papírama od svazu. Složený na tři díly, hranama otlačený do dlaní. Zaslechl jsem útržek jejich rozhovoru. „Ticho […]
Tak sedím proti Veronice a je to v pohodě. Pauza. Fakt jsem rád, že jsme tady spolu. Ona má to svoje presso, kameru dneska nechala v brašně. Asi potřebuje oddech stejně jako já. „Ticho může být prostor,“ zopakuje slova trenérky Martiny, jen tak, aby něco řekla. Papíry od svazu mám složený na tři díly. Prsty si pamatujou, jak jsem je […]
Sedím u stolku v bufetu a upíjím z pressa, i když je tady vedro k zalknutí. Slunce se opírá do oken a zalévá celej prostor zlatavým světlem, které vytváří až nepříjemně těžkou atmosféru. Vzduch je nehybnej, prosycenej vůní chloru a kávy. Tony sedí naproti mně, složený papíry ze svazu má ohnutý na tři díly. Všímám si, jak má od nich […]
Přišel jsem o deset minut dřív. Ticho v šatně mě vždycky uklidňuje. Jenom bzučení starýho ventilátoru, co tu pamatuje snad ještě komunisty. Sedím na lavičce, na kolenou deník. Napíšu datum a čas. Pak slovo „únava“. Kreslím kruh a rozděluju ho čárou na sedm a tři díly. Zapisuju časy – 1:05 a 1:08. Spojím je nerovnou křivkou. Takhle si to zaznamenávám […]
Bzučení zářivek je jako podivná melodie. Můj fix krouží nad prázdnou mřížkou časů, ale myšlenky mám úplně jinde. Sleduju Bromlila, jak přebírá složku od Tonyho. Jeho unavené pohyby, rutinní razítkování. „Papíry tě doženou, když je neudýcháš,“ zamumlá s tou svou typickou trenérskou moudrostí. Tenhle chlap má vždycky připravenou nějakou hlubokomyslnou blbost. Je zvláštní, kolik času s ním najednou trávím. Před […]
Pamatuju si ten zvuk – nové linoleum v tělocvičně. Vždycky mě uklidňoval, ten pach čistoty, možnosti začít znova. Dneska ale cítím, jak se mi třesou ruce, když vedu rozcvičku. Papír s časy se mi chvěje mezi prsty. Adam vyhazuje medicinbal a směje se, jako by nešlo o nic. Jeho smích burácí tělocvičnou, přehlušuje i cinkání závaží. Jirka vedle něj zapisuje […]
11.9. Svítání přichází váhavě; ulice se protahují, zívnou a ještě zůstávají na půl ve snu. Vzduch voní čerstvým pečivem a jemným prachem brzd; ticho má lehkou, moučnou chuť. Tramvaj zaduní a světlo jejího reflektoru přetne šero na dva stejné díly. Město se v ten okamžik nadechne a na chvíli je všechno nové, než se den opotřebí. Storyboard — Veronika Detail: […]
Stál jsem na skále a déšť do mě pral jak smyslů zbavenej. Měl jsem se vrátit domů, jenže tam by to bylo ještě horší – máma zase blouzní, já nevím, co s tím. Potřeboval jsem jen, aby mi hlava přestala třeštit. Asi jsem tam stál už dlouho, protože jsem byl skrz naskrz mokrej. Ruce v kapsách, pravačka žmoulá tu pitomou […]
9.9. – 10. 9. Vítr se rozběhne korunami stromů a rozevře je, jako by četl rychlý, nečitelný rukopis. Obloha je temně blankytná, ale v jejím středu se tlačí téměř kulatý měsíc – nedočkavý odhalit se celý. Z trávy se zvedne šustot, plastový sáček tančí vlastní choreografii. Zdá se, že všechno běží rychleji, tep se zrychlí, jazyk se přilepí k patru. […]
9.9. Nad městem visí mléčný filtr, dělá z kontur domů akvarel. Vzdálený hrom duní jako pomalé srdce, které se stydí udeřit naplno. Chlupy na předloktí se staví do pozoru, v každém póru praská statika. Všichni dýchají mělkým, opatrným dechem, aby se kapka nespustila dřív, než je dovoleno. A přesto zůstává sucho, těžké a neústupné. Tom – vnitřní monolog „Jestli mě […]
Stojím s tabulkou mezičasů v ruce a cítím, jak mi pot stéká po zádech. Horkej vzduch kolem mě kroutí číslice na papíře, rozmazává je před očima. Snažím se zaostřit, ale únava mi to nedovoluje. „Sprinty klesaj, vytrvalost roste, ale chceme víc,“ hodnotí Bromlil ostře a upírá pohled hlavně na Viktora, kterej jen zhluboka dejchá, ruce opřené o kolena. Koutkem oka […]
Přes triko mi protéká studená voda, prosakuje skrz látku a stéká mi mezi prsty. Mačkám se u plotu, kde jsem se ukryl před tím nemilosrdným sluncem. Nemám nejmenší chuť mluvit s Bromlilem po tom výstupu v kanceláři. Furt se ve mně vaří to, co mi tam naservíroval – jak jsem nespolehlivej a nezodpovědnej. Že když nebudu chodit na tréninky, tak […]
8.9. Dopolední slunce se leskne na vodě a rozstřikuje stříbrné střepy na strop bazénu. Větru je málo, jen tolik, aby rozechvěl listy topolů do jemných tahů violoncella. Vzduch nese vůni chloru a opálené kůže, pod níž se skrývá sladká příchuť trávy z břehu. Kapky odlétají z odrazové desky v pomalém oblouku, každá s vlastním vesmírem odrazů. Čas se napne jako […]
28.8. Suché noční teplo vibruje pod stropem staré budovy; neonová trubice bzučí monotónně, až se zdá, že má vlastní srdce. Na linoleu se lámou bílé kruhy světla, v nichž stín pulzuje, roste a zase se stahuje. Vzduch voní po dezinfekci a zaprášeném papíru, chutná na jazyku kovově. Každý krok dutě rezonuje, jako by chodba byla tubusem, kterým projíždí zadržovaný výkřik. […]
Vyletím po schodech do třetího patra jako šílenec, plíce mi hoří a kolena protestujou. Zabouchnu dveře a opřu se o ně zády. Jsem doma, ale nechci tu bejt. Skopnu mokrý boty, ani se neobtěžuju je postavit – zůstanou ležet na boku jako zdechlý zvířata. Byt smrdí zatuchlinou a Oliho zkurvenou omáčkou, kterou včera vařil. Roztrhnu okno dokořán, studenej vzduch se […]