Přirozeně se mě také někdo zeptal na to: „A jaká byla vaše svatební noc?“ Věděl jsem, že taková otázka přijde, stejně jako jsem věděl, že se mě někdo zeptá, když jsem pracoval v televizi na obrazovce, jestli jsem gay. A když to víš, tak se připravíš – najdeš tu správnou odpověď dopředu (a správná je ta pravdivá). S Rajneeshem jsem […]
O tři roky později, v roce 1996, mě na olympské riviéře osvítil samotný Zeus, protože jsem se tři týdny nehnul ze svého balkonu, kde jsem vykládal karty snad celému turnusu dětí. Nikdo mi neřekl jinak, než Zeusi. Já vím, já vím. Děti skloňovat Zeuse nechtěly a tak to nedělaly– asi jim oslovení Die přišlo jako vzpomínka na dia sušenky jejich […]
Stejně jako jsem litoval nákupu křesla v Butlers, ve kterém se nedalo sedět, tak aby člověk mohl v klidu pracovat, což mi poradila žena, která u počítače nestrávila déle než pět minut, což mi došlo, až když jsem v něm seděl druhý den. Byl to odchod z práce, kterou jsem miloval. Fotografie a dopisy, co jsem nechal doma, namísto toho, […]
A znovu odskočím do dětství. Je to, tuším rok 1993, kdy šel v Česku do kin film Milenec – a tehdy o něm referoval časopis Cinema – a na svou titulní stránku dal muže a ženu v objetí – a na stránce se vyjímalo ňadro. Ani to nebyl obrázek z filmu, byl to prostě nějaký ilustrační obrázek milostného aktu. Mně […]
Zamiloval jsem se do mnoha mužů, kteří mou lásku nikdy nemohli opětovat, ale vždycky jsem našel odvahu své city vyjevit. Dodnes mám tyto muže rád a rád je potkám. Mezi mé citové stálice patří Marínek Miláček, kterému jsem věnoval nejednu ze svých básní – ať už skrytě nebo otevřeně. MARÍNEK MILÁČEK – COKOLIV CHCETE Anděl Vám vstoupí do života Seznáte-li […]
Ještě někdy v roce 2003 jsem řešil rozpor mezi citovou a sexuální orientací. Nemohl jsem pořád pochopit – proč miluju ženy, ale přitahují mě muži. A tenhle rozpor nechápala ani má duchovní učitelka – pořád chtěla, abych měl otevřené srdce k ženám – což mi nikdy v ničem nepomohlo – protože jsem pak utvářel citové vazby k nim – zatímco […]
Abych se vrátil k prvním láskám – nemohu vynechat svou první tajnou lásku. Lásku, která nikdy nevyšla dál než na balkon, ze kterého jsem shlížel na koruny bříz po neumělém prvním milování. Je to příběh Měsíčníka a Slunečníka – je to příběh z doby, kdy jsem sám před sebou ještě tajil – jak to mám – a tak tento příběh […]
Před mnoha lety jsem stál v Praze na Národní třídě, tenkrát to ještě nebyla zastavěná plocha, a loučil jsem se s důležitým mužem svého života. Právníka – Norbertina Wilgu – jsem krátce předtím žádal v restauraci kina MAT o ruku, ale odmítl. Možná proto, že jsme spolu nikdy skutečně nechodili, a možná proto, že jsme většinu času trávili spolu na […]
Ještě o mnoho let později jsem zhlédnul film Call me by your name (Dej mi své jméno), ve kterém je vylíčený příběh Elia a Olivera – příběh odehrávající se někde v severní Itálii (ta Itálie zdá se zrozená pro lásku) – křížil jsem u něj ruce, nohy a nepouštěl si ten příběh k tělu. V okamžení jsem si toho všimnul […]
Samotná cesta do Indie byla kapitolou sama o sobě. Proč zrovna Indie? Protože si jednou Rajneesh s Kranti řekli dobrou noc – a že nám to přijde ve snu, kam vyrazit na duchovní cestu. A já v noci bloudil v Kašmíru a potkal se tam – s ženou– s manželkou z minulého života. No to jsou věci, říkal jsem si […]
Nebo – ne možná proto – ale díky tomu. Důvod, proč píši tyto řádky, je jinde. Jeden můj známý byl vskutku zklamaný, když se dozvěděl, že jsem si vzal Rajneeshe, a ne někoho, kdo existuje ve skutečném světě. Připomnělo mi to dárek, který jsem kdysi dostal z žertu (a nebo možná ne z žertu, ale z nevědomosti, že bych po […]
Co byl vůbec důvod naší lásky? Co byl vůbec důvod naší svatby? Bylo to proto, že jsem nechtěl být sám? Abych pravdu řekl, nepřemýšlel jsem o tom do té doby. Ano, toužil jsem po vztahu. Ale jak plynul čas, bylo stále jasnější – více očividné – že na své životní cestě kráčím sám – bez muže, který by se mnou […]
Pranapati, to je prostě Milenec. A Rajneesh je Král noci. Milenec Krále noci. Taková výsada jím být! Ale jak to s výsadami bývá – když jich jeden dosáhne, víc tím ztratí, než získá – a to jen proto, že usiloval o status – status Milence… v mém případě – status nosit duchovní jméno. Já o tom takhle nikdy neuvažoval. Pořídil […]
Lodní systém Fortebesu generoval hlášení každých šest hodin. Ne proto, že by je někdo četl. Generoval je proto, že byl naprogramovaný generovat hlášení každých šest hodin, a program byl program, bez ohledu na to, jestli hlášení mělo adresáta, smysl nebo jestli popisovalo situaci, pro niž neexistovala žádná políčka ve formuláři. HLÁŠENÍ Č. 2 — NÁLEZ ORGANICKÁ STOPA Č. 2. ČAS: […]
Identifikace nálezu: hyperkapsle, typ GJ-7, výrobní řada GJASEN. Stav obalu: nakřápnutý. Obsah: neidentifikovaný. Lodní čas záznamu: třináct set čtyřicet sedm světlivých dní po odjezdu z bodu Haqvanbé-Sever. Souřadnice nálezu: 120,4 světlivých let od posledního zaznamenaného výskytu planety FX6Fí v dimenzi Torovan. Aktuální souřadnice dimenze Torovan: nedostupné. Dimenze Torovan: přepsána. Nákladní systém Fortebes zaznamenal kapsli jako anomálii v kvantové pěně přibližně […]
15.9. Hutný tabákový dým stoupá ke stropu, kroutí se do kaligrafie pomíjivých slov. Neon bzučí v neklidném taktu, ale zrak se přesto lepí na kroužky kouře, které se rodí a hned mizí. Za oknem bubnuje déšť, udržuje neústupný rytmus, jako by oddychoval unavený bubeník. Stěny nasákly letní noc, žádný křik už se z nich nedostane ven – jen poslední, tichý […]
14.9. Lesní tma u přehrady je tak hustá, že pohlcuje i vlastní ozvěnu. V dálce funí auta, ale zní spíš jako tlumený rytmus, který připomíná pravidelný tep. Nad korunami pluje měsíc; jeho světlo se tříští na stříbrné čepelky, které nikdy nedopadnou. Dech se ztratí v okamžiku, kdy opustí rty. ♫ Spiegel im Spiegel (2:00 – 2:45) Klavír a cello padaly […]
13.9. Podvečerní vzduch stojí; horko visí nízko a stlačuje všechno, co se chce nadechnout. Stíny jsou dlouhé, ale neosvěžují – jen tahají za sebou pach asfaltu, který změkne pod podrážkami. Osamělý mrak se má k výkřiku, ale nevydá ani kapku. Každý krok má zvuk jemného mlasknutí, jako by se město pokoušelo polknout samo sebe. Tom – deník, 13/9 Kůže mi […]
Řeka tuhne pod šedou oblohou, když dorazím k betonovým kvádrům u Výtoně. Vidím je už z dálky – tři postavy sedící v kruhu – jako nějakej prastarej rituál. Veronika, Tom a Tony. Parta, která ještě před měsícem nedávala smysl. Sedám si na poslední volný kvádr. Beton je překvapivě teplej, jako by nasál všechnu energii slunce před deštěm. Cejtím, jak se […]
Přitiskla jsem ručník k vlasům a cejtila, jak mi kapky stékaj po zádech. Pořád ještě nejsem úplně suchá, i když jsem byla ve sprše už před půl hodinou. Moje vlasy, moje prokletí – hustej zrzavej mrak, kterej nikdy pořádně neuschne. Martina sedí naproti mně, obličej namodralý od světla notebooku. Vypadá klidně, soustředěně, zatímco se probírá chaosem, co jsme natočily. Na […]