20.7. Slunce stojí kolmo nad vodou, tlačí hladinu do tvaru roztaveného cínu. Cikády umlkly a tíha žáru stlačuje zvuk do kostek ticha, které praskají jen vlastním pnutím. Vzduch se chvěje jako horký olej, pokožka pod ním pálí a pne se. Čas je hustý a nepoddajný, rozkouskovaný na těžké kapky potu. E-mail trenéra, 23/7 Předmět: ZRUŠENÍ ODPOLEDNÍHO BLOKU Bouřka = riziko […]
Už zase foťák cvaknul. Někdo se otočil, zase jsem to stihla zachytit. Ty pohledy, co dostávám, mě už dávno nepálí. Spíš mě hřejou jako pochvala. Nejsem neviditelná. Existuju. Dneska je pěkná kosa. Březen, a přitom to vypadá, jako by zima ještě ani nezačala končit. Dvůr fakulty je zmrzlej, studenti se tlačí ke vchodu, aby unikli větru, kterej proniká skrz bundy […]
Otevřu dveře tak potichu, jak to jen jde. Je 23:10. Klíče zasunu do kapsy, boty sundám už v chodbě. Každej krok, každej zvuk počítám. Nechci ji vzbudit, jestli spí. Máma leží na pečovatelským lůžku, obličej má otočenej k oknu. Vypadá menší než ráno. Jako by se každej den trochu scvrkávala, mizela mi před očima. „Mami?“ zašeptám. Nemluví, ale vidím, jak […]
Otáčím cedulku na dveřích na „Zavřeno – obědová pauza“ a zhasínám třířádkové zářivky. Světlo okamžitě změkne, prostor se zmenší. Tenhle moment miluju – když na chvíli přestanu bejt tím, kdo půjčuje DVD, a můžu bejt jen sám sebou. Kýmkoliv to sakra je. Zamykám a kontroluju, že mám všechno. Peněženka, klíče, telefon. Formulář. Ten formulář, kterej mi Radka dala před hodinou. […]
VERONIKA Slunce praží jako šíleně, vypařuje ze mě poslední zbytky energie. Na telefonu mám ještě třicet minut pauzy, ale teď už lituju, že jsem se rozhodla vyrazit ven. Mohla jsem zůstat v bufetu, dát si kafe a scrollovat. Místo toho se teď vleču rozpáleným městem s foťákem na krku, protože jsem si usmyslela, že natočím další blbej vlog. Vývěsní štít […]
17.7. Večerní smog krouží nad střechami, barví světla do okrových kruhů a z neonu dělá rozvibrované přízraky. Vzduch chutná po praženém pepři a spáleném benzínu, jazyk je z toho otupělý. Siluety chodců se rozpíjejí do akvarelu, žádná nemá jasnou hranu. Je to noc, která dovoluje i nejtvrdším stínům zůstat měkkými. Viktor – deník, 17/7. Půjčoval jsem si cizí těla stejně […]
Jednou se budeš muset přestat schovávat. Jednou budeš muset přestat lhát sám sobě. Viktorova slova mi pořád zvoní v hlavě. Neslyšel jsem je, nechtěl jsem. Ale stejně je slyším. Znovu a znovu. Jako by mi je vyryl přímo do mozku. Přestávám rozumět sám sobě. Vždycky jsem věděl, kdo jsem. Nebo jsem si to aspoň myslel. Teď? Teď nevím nic. Nenávidím […]
Ne. Nemůžu. Prostě nemůžu. Vstanu, zabouchnu skříňku a zamířím ven. Protažení už začalo, Jakub bude nasranej. Ale to je mi jedno. Radši budu poslouchat jeho řvaní než svoje vlastní myšlenky. Když vyjdu na chodbu, zahlídnu Viktora, jak mizí za rohem. Jeho ramena jsou svěšená, jako by nesl neviditelnou tíhu. A na okamžik, jen na maličkej okamžik, chci za ním běžet. […]
„Vím víc, než si myslíš,“ řekne a jeho hlas je najednou měkčí. Skoro jako by… jako by se mnou soucítil. A to mě sere ještě víc. „Neser mě,“ zavrčím a udělám krok zpátky. „Prostě mě neser.“ „Tome,“ řekne a natáhne ruku. Ne. Ne. Ne. Nesmí se mě dotknout. Když se mě dotkne, tak… „Všechno v pohodě?“ ozve se za náma […]
16.7. Krátká půlnoční bouřka nalakovala ulice černým lakem, v němž se lampy rozpíjejí do zlatých korálků. Déšť ustal, ale ozón ještě praská v plicích, když se člověk nadechne. Ticho se rozprostře jako sametový přehoz a došlapy nohou v něm zní dutě, téměř slavnostně. V dálce zasyčí pneumatika – jediný podpis člověka – a hned zmizí, jako by si to rozmyslel. […]
Stojím uprostřed kuchyně a v duchu si přehrávám poslední tejdny. V hlavě mi skáčou myšlenky jako divoký koně a já se snažím chytit alespoň jednu, abych pochopila, co se to se mnou děje. Jsem rozhodnutá to ukončit s Tomem, už to táhnu příliš dlouho. Mám pocit, že mi život utíká mezi prsty, a já ho nezastavím. Zavírám oči a opírám […]
14.7. Po nočním lijáku zůstala městu na kůži tenká blána vody; každé auto ji rozstřikuje v průsvitné vějíře. Vzduch je studenější, než by léto dovolovalo, a pára z kanálů kreslí bílé stuhy k nebi. Kapky na zábradlí se třpytí jako cizí pihy krásy, které si někdo zapomněl smýt. A i šum listí se zdá měkčí, opatrnější – jako by se […]
Nechtěl jsem se vměšovat do Lýdiina světa sebevědomí a povýšenosti. Když mi předvedla svoje nový kozičky a hrdě na ně ukázala, zdálo se, že ji nezajímá nic jinýho než vlastní potěšení. Nechal jsem ji, ať se vyžívá ve svý samolibosti. Vždyť co jinýho mi zbejvalo? Lýdie byla vždycky taková – nejdřív její ego, pak dlouho nic a teprve potom všechno […]
12.7. Vlhké teplo noci se lepí na kůži jako druhá, neodkládatelná košile. Indigové nebe prořezávají neklidné světelné švy, které nikdy neprasknou v blesk; jen naznačí, že by mohly. Z otevřených dveří klubů uniká tlumený rytmus, tlukot vzdáleného, cizího srdce. Ulice se zdá nekonečná a přitom sevřená, jako by dýchala se zatajenými plícemi. ♫ Teardrop (Massive Attack, 0:43 – 1:12) „Love, […]
„Jo, dodělávám něco. Přijď,“ odpoví po chvíli. Cítím úlevu. Potřebuju si s někým promluvit a Filip je přesně ten člověk, kterej mě vždycky vyslechne. Navíc jeho tetovací studio v Sapě má zvláštní atmosféru, která mě uklidňuje. Strčím telefon do kapsy a vydám se na cestu. Jeho studio voní dezinfekcí a inkoustem, ten zvláštní mix, který mě vždycky uklidní. Sleduju Filipa, […]
11.7. Šedavé mraky se snášejí tak nízko, že se zdá, jako by se k nim dalo natáhnout a utrhnout si kus ticha. Ozón štípe v nose a z asfaltu stoupá teplý pach železa, ale déšť zatím drží v zubech první kapku. Když konečně spadne, zaklepe jemně na hladinu, jako někdo, kdo se bojí vejít bez vyzvání. Voda stéká po skleněném […]
Přišel jsem do školy o pět minut dřív a hned jsem toho litoval. Člověk má chodit pozdě. Ne moc. Jen tak akorát, aby se nestihl dívat kolem sebe. Chodba v přízemí. Fluorescenční světlo, který nikdy není bílý ani žlutý, spíš takovej nemocnej šedej mezistupeň. Vůně deodorantu, mokrejch bot a kafe z automatu, který chutná jako trest pro lidi, co nemají […]
Vzbudil jsem se ve čtvrt na sedm a první věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem čuměl na strop. Nepamatoval jsem si, kdy jsem usnul. Jestli jsem vůbec usnul. Strop byl stejnej jako vždycky — tmavší flek u rohu, kde kdysi zateklo, žlutý světlo lampy přes záclonu a venku ten mokrej pražskej hluk, co zůstane po dešti, když noc už […]
Stál před domem a díval se na klíče, jako by od nich čekal odpověď. Klíče ovšem neodpovídaly. Klíče jsou v tomhle směru poctivější než většina lidí i přístrojů. Dělají, co mají, pokud se nezaseknou, a když se zaseknou, není v tom osobní rovina. Dveře se člověku nemstí. Jen jsou staré, špatně seřízené a mají za sebou víc rukou než kdejaký […]
Když už mám vyprávět tenhle příběh, ráda bych hned na začátku uvedla, že za mého života se hrdinové vraceli poněkud jinak. Neříkám, že lépe. Člověk si nesmí idealizovat minulost, to dělají jen lidé, kteří zapomněli na umakart, fronty na maso a tu zvláštní barvu punčoch, ve které každá žena vypadala, jako by jí nohy někdo namočil do čaje. Ale když […]