Seděl jsem u okna s telefonem v ruce a myslel na jméno. Ne na Viktorovo. Na to jsem myslel celé dopoledne, celé odpoledne, celý trénink, celou sprchu a sušárnu. Myslel jsem na něj i ve chvíli, kdy Bromlil opravoval postavení rukou, kdy Tony vedle mě doplaval poslední bazén a opřel se o okraj, kdy Veronika v dálce mluvila s Martinou […]
Ve dvě čtyřicet pět jsem stál před zrcadlem v koupelně a koukal na vlastní obličej. Ne proto, že bych hledal odpovědi. Zrcadla odpovědi nedávají. Zrcadla říkají jen: tady jsi. Takový. Právě teď. Vlasy rozcuchané, pod očima stíny po špatném spánku, na tváři ten výraz, který mám pozdě v noci, kdy tělo přestalo dělat kompromisy. Sršeň v pokoji za zdí. Oli […]
SAPA v říjnu voní jinak než v létě. V létě jde z průchodů hlavně pára a smažení a ta sladkokyselá vůně, co se lepí na oblečení a zůstane ještě v metru cestou domů. V říjnu je pod tím všechno chladnější, víc koření, víc uzavřenosti. Průchody jsou pořád plné, ale lidé se méně zastavují. Nakupují, odcházejí, a tašky nesou pevněji, jako […]
Zavolali mě na studijní ve čtvrt na dvanáct. Bromlil mi psal v úterý, ale to byla jiná zpráva — administrativní, věcná, přehled do čtvrtka. Tahle zpráva přišla od paní Hladkové, správkyně studijního oddělení na FTVS, v jedenáct třicet v pátek dopoledne, sedm minut poté, co jsem se posadila na přednášku o klinické diagnostice. Coufalová, přijďte prosím v nejbližší možnou chvíli […]
Papírek jsem našel v sešitě. Přeložený na čtvrtinu, trochu zmačkaný v rohu, jako by ho někdo pevně svíral. Ležel mezi stránkami z minulého týdne a stránkami z dneška, přesně v té mezeře, kde zápisky končí. Vytáhl jsem ho automaticky, protože jsem si myslel, že je to účtenka, co tam zapadla sama. Praha to dělá — plakátky, lístky, papírky, všechno se […]
Ráno má Dlážděnka v sobě ještě trochu ticha. Kuchyň se teprve rozjíždí, Kit kontroluje vitrínu, zásobování přichází bočním vchodem a ve dvoře Pavel svou první cigaretou rituálně vítá nový den. V poledne všechno zrychlí. Dvanáct nula pět a od vchodu na Hybernské proud lidí. Kancelářský svět, který dostal čtyřicet pět minut na oběd a hodlá je využít kompletně. Košile, laptopy, […]
Klíče mi vyklouzly ze zámku, protože jsem nesla batoh na levém rameni, tašku s mokrými plavkami na pravém a kabelku přimáčknutou do podpaží. Standardní konfigurace pro dny, kdy jsem po škole ještě na tréninku a po tréninku ještě ve škole, a nakonec doma, kde nebylo nic — ani ten jsem necítila energii domova. Klíče zacinkaly, když dopadly na dlaždici. Zarazilo […]
Bromlil přišel na trénink se stopkami a s tváří člověka, který má plán a nemá v úmyslu se o něj dělit předem. To jsem znal. Bromlil plánuje sám, v tichosti, s tím svým systémem zápisků, časů a mezičasů, a výsledek sdělí ve chvíli, kdy ho nikdo nečeká. Dneska to byl výkonnostní záznam. Stopky, tabule, kamera na stativu u kraje bazénu. […]
Telefon jsem měla na poličce ve skříňce displejem nahoru. To byl nový zvyk. Od minulého týdne, kdy jsem jela s Růženkou tramvají. Otočila jsem ho a říkala si, že je to jen maličkost. Otočený telefon mi neumožní sledovat, kdy byl Tom naposledy aktivní na Instagramu. Nedovolí mi osvěžit konverzaci ve čtvrt na jedenáct dopoledne mezi anatomií a biomechanikou. Neumožní mi. […]
Schodiště do pornokina má čtrnáct schodů. Vím to nazpaměť. Ne proto, že bych je počítal. Prostě to vím, jako člověk ví, kolik kroků je od jeho postele k záchodu. Tělo si pamatuje trasy, po kterých chodí v noci a potmě. Čtrnáct schodů dolů. Zábradlí na pravé straně, kov studený a trochu lepkavý, ne z nečistoty, spíš z vlhka, rukou a […]
Večerní trénink skončil ve čtvrt na devět. Bromlil odešel jako první. To vždycky. Bromlil nikdy neodchází poslední, protože Bromlil věří, že zodpovědný trenér odchází se zdravou nedůvěrou v disciplínu svých svěřenců. Nebo možná jen nespěchá domů. Nikdy jsem se neptal. Zbyli jsme u bazénu jen já a Tony. Tony se chvíli díval na hladinu. Dělal to někdy po tréninku. Stál […]
Skončila jsem trénink ve čtvrt na pět a celou cestu ze sprchy ke skříňce jsem nesla únavu z věcí, které vlastně nebyly těžké. Voda byla dobrá. Technika šla. Martina mě neopravovala víc než dvakrát, a to byl u ní skoro kompliment. Tělo fungovalo. Ramena držela. Odraz nebyl špatný. Ve výskoku jsem jednou zbytečně pospíchala, ale jen jednou. Správný trénink. Správné […]
Probudil jsem se dřív, než jsem chtěl. Telefon ukazoval sedm třicet pět a z kuchyně se ozývaly zvuky, které byly samy o sobě nevinné — hrnec, voda, talíř, lžička — ale v kombinaci s tou hodinou a tím tónem měly v sobě něco navíc. Sršeň nevařila. Sršeň připravovala den. To je jiná akce. Lehl jsem si zpátky. Strop Gorazdovy. Znám […]
Caffe Paní Mai Lan člověk nepřehlédl proto, že by bylo krásné. Spíš proto, že cedule dělala všechno pro to, aby si jí všiml i někdo, kdo jenom hledá toaletu, parkoviště nebo nejbližší polévku. Červený nápis, obrázky nápojů, telefonní číslo, káva, čaj, sladké pěny, vietnamská slova, česká slova, všechno trochu natěsnané k sobě. Výloha šedá, dveře tmavé, u vchodu malá stolička, […]
Do Dlážděnky jsem šel od metra pěšky, protože tramvaj měla přijet za osm minut a já neměl chuť stát a čekat. Nohy po ranním tréninku ještě cejtily vodu. Ten zvláštní stav, kdy svaly dobře pracovaly a tělo to nechce hned pustit. Líp se v tom chodí než sedí. Sedět znamená myslet. Chodit znamená přehazovat váhu z jedný nohy na druhou […]
Voda v dráze číslo tři měla dvacet šest stupňů. Vím to bez teploměru. Cítím to na holeni, na vnitřní straně lokte, na krku těsně pod uchem, kde je kůže protivně citlivá a všechno pozná dřív než hlava. Dvacet šest je správně. Dvacet čtyři už kouše. Dvacet osm je voda, která je líná. Stála jsem na kraji dráhy a dívala se […]
Razítko nebylo suchý. To se stává. Člověk má vyměnit polštářek dřív, než začne dělat šmouhy, jenže člověk taky není stroj, i když se to po něm v tomhle podzemí občas chce. Blonďatej skokan dostal předevčírem na zápěstí razítko trochu rozpitý. Viděl jsem to hned. Já tyhle věci vidím. Ne proto, že bych byl geniální. Prostě na to čumím roky. Zápěstí, […]
SLOVO AUTORA ZÁVĚREM ★ Kniha Harjin a hvězda, co spadla dvakrát nevznikla jako čistá fantazie odtržená od života. Její kořeny jsou velmi konkrétní. Vycházejí z místa, kde žiju, z cest kolem Rokytky, z domu pod smr-kem, z ranního a večerního vracení se domů, ze světla v okně, z mokré trávy, z obyčejných předmětů v bytě — a hlavně z mého […]
Les se za nimi uzavřel tiše. Harjin šel a Naeve šla vedle něj. Mezi stromy přibývalo světla — průsvitnějšího, s nádechem, který mívá vzduch těsně před rozbřeskem nebo těsně po bouřce. Jako kdyby se krajina nadechla a nepustila dech, jen změnila jeho složení. Naeve nemluvila. Harjin taky ne. Šli podél potoka, který zurčel jasněji než ráno. Každý kamínek na dně […]
Ráno se oteplilo, ale sluncem to nebylo. To v tomto světě nemělo přímou trasu — přicházelo filtrované přes vrstvu oblačnosti, která nebyla mrak ani mlha, ale něco mezi. Teplo přišlo zdola, ze země, ze suchého jehličí na okraji lesa, kde mech ustupoval a půda začínala být jiná. Tvrdší. Teplejší. S popelem v trhlinách, jako by krajina sama prohořela už dávno […]