Bylo ospalé zimní ráno, asi jako struny kytary, na niž se dlouho nehrálo. Ne že by bylo ticho – jen všechno znělo tupě, jakoby přikryté dekou. Možná bylo jako cingrlátka v okně, která se o sebe líně třela a sem tam zazvonila, jen aby si připomněla, že pořád visí. Vlasy lidí stejně harašily ve větru, rozháraně, ale ne rozverně; spíš […]
Možná znáte ten pocit, kdy vás vlastní život předběhne o půl vteřiny. Jako by někdo v zákulisí zvedl oponu dřív, než stihnete polknout. Uděláte drobný, bezvýznamný pohyb – a přesto víte, že už jste ho jednou udělali. Přesně takhle jste vzal šálek ze stolu, těžký porcelán se odlepil s tichým odsátím a kapka z okraje vám pohladila článek prstu. Nebyla […]
Vrazil mi pěstí do nosu, hlava mi ulítla dozadu a praštil jsem se o zadní sklo. V tu chvíli jsem nic neviděl, jen bílé jiskření pod víčky a tupý tlak, jako kdyby mi někdo nacpal do obličeje sníh. Pak se to spustilo. Cítil jsem, jak mi teče krev. Ne jako metafora, ale jako skutečná, teplá, neodbytná věc. Crčela nosem do […]
Bylo to o několik let později. Dávno jsem už neoplýval mladickou krásou, tu lehkou arogancí kluků, kteří si myslí, že jim tělo bude sloužit navždy. Dokonce i můj hlas měl konečně přídech muže, takový ten zastřený okraj, který se objeví, když už jste párkrát musel držet věci pohromadě silou vůle. A právě tehdy se vynořil Tomba. Jen tak ze tmy, […]
Lidé jsou moje posedlost a veliká vášeň. Ne v tom hezkém smyslu, kdy se řekne „mám rád společnost“ a všichni přikývnou. Spíš jako když se vám do hlavy nastěhuje cizí hlas a už se ho nezbavíte. Když někdo vkročí do mého života, zamotá se mi z toho hlava, podlomí se mi kolena, jakoby mi někdo povolil šrouby. Jsem směšně vnímavý […]
Žili jsme v malé vesnici na severu Čech. Dodnes tam stojí náš dům, těžký jako kámen v kapse, a uvnitř v něm leží uložená zlá krev dvou generací. Rodiče na něm vypotili své mládí. Já do něj přinesl svou mstivost vůči okolí, jako by se dala nosit v tašce a vysypat na prahu. U domu stál veliký kaštan. Jeho větve […]
Bylo šestnáctileté voňavé léto a svěží poledne, takové, co vám leží na ramenech jako teplá dlaň a přitom se tváří, že nic. Cestu lemovaly stromy a jejich koruny si mě přehazovaly jako minci: jednou stín, jednou záblesk, jednou tma, jednou světlo. Prach na cestě byl jemný, zvedal se při každém kroku a sedal mi na boty jako popel. Nejpříjemnější věc, […]
VSTUP DO SVĚTA KNIHY FORENDORS → WATTPAD → ČÍST TADY → SPOTIFY → VINYL → AUDIOKNIHA KNIHA U PARTNERA OHODNOŤ KNIHU NA DATABÁZI KNIH→ „Připravuje se k vydání v roce 2026 ↓“ Usuš své vlasy v 15:30, 2:45 – III. díl: Trestný čin něhy je zimní část pentalogie o těle, touze, výkonu, rodině a vztazích, které už nelze rozdělit na […]
Bazén v říjnu voní jinak. Tahle věta pro mě během práce na druhém dílu vystihovala mnohem víc než proměnu ročního období. V prvním díle bylo léto, venkovní voda, rozpálená Praha a vztahy, které teprve vznikaly. Otoč se, než skočíš se odehrává na podzim. Postavy se vracejí do školy, do práce, k pravidelným tréninkům a k lidem, před nimiž už nemohou […]
Posledního listopadu bylo v Praze nepravdivě krásně. Tohle říkám proto, že jsem zvyklý, že listopad nevypadá právě takhle. Listopad se schoulí, zamračí, pustí déšť nebo vypudí do ulic mlhu. Ale třicátého listopadu přišlo nízké zlaté světlo, jaké si Praha dovoluje jednou za sezonu, jako by se omlouvala za všechno ostatní. Gorazdova voněla mokrým kamenem a kávou z bistra za rohem […]
Věděl jsem, že to bude těžký ještě před tím, než jsem otevřel dveře. To poznám už na schodech. Je to tíha vzduchu, která proniká i přes dřevo a omítku, jako by byt dýchal jinak než venku. V říjnu a listopadu se to zhoršuje. V listopadu nejvíc, protože listopad bere světlo a byt to pak nemá čím kompenzovat. Odemkl jsem. Tma […]
Dlážděnka v poledne jela na plný výkon a já jsem byl uprostřed toho, aniž bych to cítil. Tác. Stůl. Zpátky. Tác. Stůl. Zpátky. Tenhle pohyb znám tak dobře, že ho dělám bez přemýšlení, a právě to mi někdy pomáhá, a jindy je to horší, protože hlava pak může dělat, co chce. Dneska dělala, co chtěla. Viktor. Noční láska, existovala beze […]
Čtyři dny jsem se snažil nevracet k tomu, jak se mě dotkl. Stál jsem před pornokinem. Ne poprvé. Ne naposledy, to jsem cítil v žaludku. Ale pokaždé to bylo jiné. Poprvé šok. Podruhé vztek v přestrojení za zvědavost. Potřetí už to nešlo počítat. Když člověk počítá návraty na místo, kam podle sebe nechodí, začne mu z toho vycházet jiná pravda, […]
Tohle je sportovní rutina. Nejdřív trénink. Pak sprchy. Pak sušárna, kde fukar hučí tak tiše, že pod ním člověk může stát o minutu déle, než je nutné, a nikdo to nebere jako zdržování. Po hodině ve vodě nikdo nikam nepospíchá. Někdo si suší vlasy, někdo jen zavře oči a nechá na sebe foukat horký vzduch, dokud se z něj nesmyje […]
V létě je všechno otevřenější. Dveře, průchody, těla, trička, vůně. Člověk jde mezi obchody a má pocit, že všechno může kdykoliv vytéct ven — pára z polévky, hudba z telefonu, hovor ve vietnamštině, smích, pach smaženého těsta, káva, rybí omáčka, benzín z vozíků. V listopadu se SAPA zavírá rychleji. Rolety padají dřív. Dveře se dovírají hned za člověkem. Pára z […]
Šla jsem do Podolí po škole. Vzduch v hale byl hustší, těžší, jako by se topení teprve probouzelo a ještě si nebylo jisté, že chce. Světlo ze střešních oken bylo šedivé, skoro zimní. Ne to letní světlo, které dělá z vody obraz. Tohle světlo vodu jen ukazovalo. Zuzajda byla ráno u veterináře. Záda a klouby, řekl doktor Homola. Degenerativní. […]
Šel jsem k pornokinu po třetí. Nebo po čtvrté. Záleželo na tom, jestli počítám všechny chvíle, kdy jsem šel kolem, zastavil se o ulici dřív, podíval se na dveře a pak pokračoval jinam, jako by moje nohy právě dostaly lepší nápad. Ty jsem nepočítal. To by člověk nemohl počítat nic. Na chodníku louže nezamrzaly, ale byla mi zima až do […]
„Tomíku.“ „Jo.“ „Musím na záchod.“ Vstal jsem. Tenhle rituál dělám od doby, kdy záchod přestal být jen záchod a stal se výpravou, na níž je potřeba průvodce. Chodítko. Záda jistit. Dveře. Čekat venku. Záda znovu. Ne moc pomáhat, ale být přesně tam, kde je potřeba. Romi to přijímá způsobem, který mě vždy trochu zasáhne. Bez studu. Bez omluvy. Prostě takhle […]
Bazén v říjnu voní jinak. V létě je to chlor a kůže a sluneční krém a smích přes šatny, ten lehký bordel prázdnin. Teď byl vzduch tvrdší. Bez omluvy. Chlor čistý, skoro nemocniční, a pod tím vlhkost kamene a staré budovy, která nikdy úplně nezaschne. Přišla jsem pět minut před začátkem tréninku, batoh na levém rameni, taška s plavkami a […]
Sundal jsem bundu. Loďka v přední kapse šustila, jak jsem vyndával ruku. Slyšel jsem Sršeň v kuchyni. Její přítomnost. Vím, že je někde v bytě, protože byt má jinou hustotu vzduchu, než když v něm nikdo nečeká. Šel jsem ke kuchyni. „Přišels,“ řekla. Seděla u stolu se sklenicí vody před sebou a rukama na desce stolu, jako člověk, který si […]