V létě je všechno otevřenější. Dveře, průchody, těla, trička, vůně. Člověk jde mezi obchody a má pocit, že všechno může kdykoliv vytéct ven — pára z polévky, hudba z telefonu, hovor ve vietnamštině, smích, pach smaženého těsta, káva, rybí omáčka, benzín z vozíků. V listopadu se SAPA zavírá rychleji. Rolety padají dřív. Dveře se dovírají hned za člověkem. Pára z […]
Šla jsem do Podolí po škole. Vzduch v hale byl hustší, těžší, jako by se topení teprve probouzelo a ještě si nebylo jisté, že chce. Světlo ze střešních oken bylo šedivé, skoro zimní. Ne to letní světlo, které dělá z vody obraz. Tohle světlo vodu jen ukazovalo. Zuzajda byla ráno u veterináře. Záda a klouby, řekl doktor Homola. Degenerativní. […]
Šel jsem k pornokinu po třetí. Nebo po čtvrté. Záleželo na tom, jestli počítám všechny chvíle, kdy jsem šel kolem, zastavil se o ulici dřív, podíval se na dveře a pak pokračoval jinam, jako by moje nohy právě dostaly lepší nápad. Ty jsem nepočítal. To by člověk nemohl počítat nic. Na chodníku louže nezamrzaly, ale byla mi zima až do […]
„Tomíku.“ „Jo.“ „Musím na záchod.“ Vstal jsem. Tenhle rituál dělám od doby, kdy záchod přestal být jen záchod a stal se výpravou, na níž je potřeba průvodce. Chodítko. Záda jistit. Dveře. Čekat venku. Záda znovu. Ne moc pomáhat, ale být přesně tam, kde je potřeba. Romi to přijímá způsobem, který mě vždy trochu zasáhne. Bez studu. Bez omluvy. Prostě takhle […]
Bazén v říjnu voní jinak. V létě je to chlor a kůže a sluneční krém a smích přes šatny, ten lehký bordel prázdnin. Teď byl vzduch tvrdší. Bez omluvy. Chlor čistý, skoro nemocniční, a pod tím vlhkost kamene a staré budovy, která nikdy úplně nezaschne. Přišla jsem pět minut před začátkem tréninku, batoh na levém rameni, taška s plavkami a […]
Sundal jsem bundu. Loďka v přední kapse šustila, jak jsem vyndával ruku. Slyšel jsem Sršeň v kuchyni. Její přítomnost. Vím, že je někde v bytě, protože byt má jinou hustotu vzduchu, než když v něm nikdo nečeká. Šel jsem ke kuchyni. „Přišels,“ řekla. Seděla u stolu se sklenicí vody před sebou a rukama na desce stolu, jako člověk, který si […]
Seděl jsem u okna s telefonem v ruce a myslel na jméno. Ne na Viktorovo. Na to jsem myslel celé dopoledne, celé odpoledne, celý trénink, celou sprchu a sušárnu. Myslel jsem na něj i ve chvíli, kdy Bromlil opravoval postavení rukou, kdy Tony vedle mě doplaval poslední bazén a opřel se o okraj, kdy Veronika v dálce mluvila s Martinou […]
Ve dvě čtyřicet pět jsem stál před zrcadlem v koupelně a koukal na vlastní obličej. Ne proto, že bych hledal odpovědi. Zrcadla odpovědi nedávají. Zrcadla říkají jen: tady jsi. Takový. Právě teď. Vlasy rozcuchané, pod očima stíny po špatném spánku, na tváři ten výraz, který mám pozdě v noci, kdy tělo přestalo dělat kompromisy. Sršeň v pokoji za zdí. Oli […]
SAPA v říjnu voní jinak než v létě. V létě jde z průchodů hlavně pára a smažení a ta sladkokyselá vůně, co se lepí na oblečení a zůstane ještě v metru cestou domů. V říjnu je pod tím všechno chladnější, víc koření, víc uzavřenosti. Průchody jsou pořád plné, ale lidé se méně zastavují. Nakupují, odcházejí, a tašky nesou pevněji, jako […]
Zavolali mě na studijní ve čtvrt na dvanáct. Bromlil mi psal v úterý, ale to byla jiná zpráva — administrativní, věcná, přehled do čtvrtka. Tahle zpráva přišla od paní Hladkové, správkyně studijního oddělení na FTVS, v jedenáct třicet v pátek dopoledne, sedm minut poté, co jsem se posadila na přednášku o klinické diagnostice. Coufalová, přijďte prosím v nejbližší možnou chvíli […]
Papírek jsem našel v sešitě. Přeložený na čtvrtinu, trochu zmačkaný v rohu, jako by ho někdo pevně svíral. Ležel mezi stránkami z minulého týdne a stránkami z dneška, přesně v té mezeře, kde zápisky končí. Vytáhl jsem ho automaticky, protože jsem si myslel, že je to účtenka, co tam zapadla sama. Praha to dělá — plakátky, lístky, papírky, všechno se […]
Ráno má Dlážděnka v sobě ještě trochu ticha. Kuchyň se teprve rozjíždí, Kit kontroluje vitrínu, zásobování přichází bočním vchodem a ve dvoře Pavel svou první cigaretou rituálně vítá nový den. V poledne všechno zrychlí. Dvanáct nula pět a od vchodu na Hybernské proud lidí. Kancelářský svět, který dostal čtyřicet pět minut na oběd a hodlá je využít kompletně. Košile, laptopy, […]
Klíče mi vyklouzly ze zámku, protože jsem nesla batoh na levém rameni, tašku s mokrými plavkami na pravém a kabelku přimáčknutou do podpaží. Standardní konfigurace pro dny, kdy jsem po škole ještě na tréninku a po tréninku ještě ve škole, a nakonec doma, kde nebylo nic — ani ten jsem necítila energii domova. Klíče zacinkaly, když dopadly na dlaždici. Zarazilo […]
Bromlil přišel na trénink se stopkami a s tváří člověka, který má plán a nemá v úmyslu se o něj dělit předem. To jsem znal. Bromlil plánuje sám, v tichosti, s tím svým systémem zápisků, časů a mezičasů, a výsledek sdělí ve chvíli, kdy ho nikdo nečeká. Dneska to byl výkonnostní záznam. Stopky, tabule, kamera na stativu u kraje bazénu. […]
Telefon jsem měla na poličce ve skříňce displejem nahoru. To byl nový zvyk. Od minulého týdne, kdy jsem jela s Růženkou tramvají. Otočila jsem ho a říkala si, že je to jen maličkost. Otočený telefon mi neumožní sledovat, kdy byl Tom naposledy aktivní na Instagramu. Nedovolí mi osvěžit konverzaci ve čtvrt na jedenáct dopoledne mezi anatomií a biomechanikou. Neumožní mi. […]
Schodiště do pornokina má čtrnáct schodů. Vím to nazpaměť. Ne proto, že bych je počítal. Prostě to vím, jako člověk ví, kolik kroků je od jeho postele k záchodu. Tělo si pamatuje trasy, po kterých chodí v noci a potmě. Čtrnáct schodů dolů. Zábradlí na pravé straně, kov studený a trochu lepkavý, ne z nečistoty, spíš z vlhka, rukou a […]
Večerní trénink skončil ve čtvrt na devět. Bromlil odešel jako první. To vždycky. Bromlil nikdy neodchází poslední, protože Bromlil věří, že zodpovědný trenér odchází se zdravou nedůvěrou v disciplínu svých svěřenců. Nebo možná jen nespěchá domů. Nikdy jsem se neptal. Zbyli jsme u bazénu jen já a Tony. Tony se chvíli díval na hladinu. Dělal to někdy po tréninku. Stál […]
Skončila jsem trénink ve čtvrt na pět a celou cestu ze sprchy ke skříňce jsem nesla únavu z věcí, které vlastně nebyly těžké. Voda byla dobrá. Technika šla. Martina mě neopravovala víc než dvakrát, a to byl u ní skoro kompliment. Tělo fungovalo. Ramena držela. Odraz nebyl špatný. Ve výskoku jsem jednou zbytečně pospíchala, ale jen jednou. Správný trénink. Správné […]
Probudil jsem se dřív, než jsem chtěl. Telefon ukazoval sedm třicet pět a z kuchyně se ozývaly zvuky, které byly samy o sobě nevinné — hrnec, voda, talíř, lžička — ale v kombinaci s tou hodinou a tím tónem měly v sobě něco navíc. Sršeň nevařila. Sršeň připravovala den. To je jiná akce. Lehl jsem si zpátky. Strop Gorazdovy. Znám […]
Caffe Paní Mai Lan člověk nepřehlédl proto, že by bylo krásné. Spíš proto, že cedule dělala všechno pro to, aby si jí všiml i někdo, kdo jenom hledá toaletu, parkoviště nebo nejbližší polévku. Červený nápis, obrázky nápojů, telefonní číslo, káva, čaj, sladké pěny, vietnamská slova, česká slova, všechno trochu natěsnané k sobě. Výloha šedá, dveře tmavé, u vchodu malá stolička, […]