Všechno mělo svůj čas. Objevila se spousta věcí, které se musely zařídit před mým odjezdem, a já se jimi prokousával jako chudý pes kostí: ne z radosti, ale protože jinak by mi zůstaly mezi zuby a hnisaly. Sepsat, přepočítat, přenést, zabalit, zavřít. Věci mají rády, když jim dáte tvar, zatímco já jsem v těch dnech tvar neměl. Teprve pak přišlo […]
Zlatavý pruh světla vniknul do tmy a olemoval rámy obrazů. Už jen zbývalo chytit za něj a vynést ho na světlo. Jeden obraz za druhým tak opouštěl depozitář. Zvědavé oči poměřovaly jejich kvalitu, zabývaly se různými detaily malby. Špičkami prstů ochutnával reliéf, ale nedotknul se – se vší úctou vnímal jen energii, ale do doby, než se na světle octnul […]
Praha je prý hlučná, a přesto mi přijde klidnější než odlehlá samota. V té hlučnosti je aspoň rytmus, něco, o co se dá opřít. Tady, v bytě, bylo ticho tak čisté, až mě uráželo. Nic jsem neslyšel. Ne zpěv ptáků, ne šum aut, ne cinkot tramvají. Jen vlastní dech, který zní, jako když někdo pomalu trhá papír. Díval jsem se […]
Kamenný most poprvé, to bylo setkání s Lukou po dvou letech. Dva roky se umí tvářit jako nic, když je prožijete, a jako celá geologie, když je máte před sebou. Už týden dopředu jsem byl hodně nervózní. Chodil jsem po zápraží, pokuřoval z cigarety a šeptal si pro sebe: „Ještě týden a pak se uvidíme. Mám ještě vůbec ten dopis? […]
Seděl jsem v jídelně za stolem. Venku se stmívalo, ten podzimní soumrak se plazil po loukách a tiskl se na okna jako mokrá dlaň. Rozsvítil jsem. Jedl jsem polévku z misky. Byl to přežitek z dob, kdy bylo nejdůležitější obsloužit hosty a pak teprve sebe. Leckdy nevybyl talíř, a tak jsem jedl v kuchyni na stoličce z misky, s lokty […]
Nejdražší Lili, píšu bolest, kreslím bolest a kdybych uměl skládat melodie jako ty, byly by to nejsmutnější písně světa. Maluji obrazy, po dlouhé době zase. Ne proto, že bych najednou byl silnější, ale protože mě to znovu přepadlo jako hlad. Vyšel jsem si k vodopádům. Pršelo. Měl jsem pod rukou plátno, v kapsách štětce a barvy, na rameni jsem si […]
„Naštvala jsem tě něčím?“ stálo v řádcích sms. Ten dotaz byl krátký a přitom měl dlouhé prsty. Vlezl mi pod nehet. Ležel na displeji jako něco nepatřičně živého, jako malý živočich, který se tváří roztomile, jen aby se vám pak zakousl do kůže. „Je možné se setkat? Chtěla bych tě cítit nablízku. Tvé rty, tvé tělo.“ Jedna z dalších sms, […]
Obloha se oblékla do ocelových šatů a snesla na kraj kolem sebe tříšť dešťových kapek. Nebyl to déšť, co padá – byl to déšť, co řeže. Stál jsem na zápraží Soušského mlýna a sledoval proudy kapkopádů, jak se vrství do šikmých čar, jak se v půli letu lámou o vítr. Voda si hledala nové cesty a průlezy, protékala škvírami, kterých […]
Vřelý podzimní den narušoval jen chlad ulice a stín stromů. Slunce svítilo tak poctivě, až to vypadalo, že se snaží zahladit všechno, co je ve mně křivé, ale asfalt si stejně držel svůj studený tón. Vzduch voněl listím, výfukem a něčím kovovým – možná kolejnicemi v dálce, možná jen tou kulisou velkého města, které si na filmové štáby umí zvyknout […]
Lilo jako z konve. Voda stékala ve vrstvách po skle a svět venku se rozmazal, lidé na ulici vypadali jak na impresionistických obrazech, každý jejich krok měl ozvěnu, jako by chodili po mokrém plátně. Autobus zastavil. Rychle jsem si navlékl kabát a ohrnul límec. Prvním krokem jsem rozvířil kaluž, k hladině se vyrojilo bahno. Kapky deště mi zkropily vlasy. Pročísl […]
Večer odpálil cink dvou sklínek naplněných šampaňským. Byl to zvuk, který zní jako slib a zároveň jako účet. Byla to první věc, kterou jsem spatřil, když jsem vstoupil do domu doktorky Kováčové: dvě ruce v přítmí, lehký dotek skla o sklo, jiskra v tekutině. A k tomu vůně – drahá, nasládlá, trochu studená, jako když otevřete lednici plnou cizího luxusu. […]
Vždy jsem navazoval něžná přátelství. Byla tak něžná, jak něžné byly mé oči. Kdybych neměl své oči, umřel bych. To samé říkám i o svém hlase, jenže tady jsem promrhal talent již dávno. Dnes už nezapěji melodii tak čistě, lehce mi tón přeskakuje vzadu v krku, jako by se tam o něco zachytával. Kdežto mé oči, když se trochu snažím, […]
Byla to velice bouřlivá a tělesná léta. Tělesná tak, že i vzduch měl kůži. Neustále jsem v něm cítil vůni mužů a žen, těžkou směs potu, parfémů, cigaret a vlhkých kabátů, co visí na věšáku a pomalu se vzdávají cizích těl. Měl jsem volnost na to, abych si užíval. Ne tu vznešenou volnost, co si člověk vybojuje, ale tu, kterou […]
Bylo ospalé zimní ráno, asi jako struny kytary, na niž se dlouho nehrálo. Ne že by bylo ticho – jen všechno znělo tupě, jakoby přikryté dekou. Možná bylo jako cingrlátka v okně, která se o sebe líně třela a sem tam zazvonila, jen aby si připomněla, že pořád visí. Vlasy lidí stejně harašily ve větru, rozháraně, ale ne rozverně; spíš […]
Možná znáte ten pocit, kdy vás vlastní život předběhne o půl vteřiny. Jako by někdo v zákulisí zvedl oponu dřív, než stihnete polknout. Uděláte drobný, bezvýznamný pohyb – a přesto víte, že už jste ho jednou udělali. Přesně takhle jste vzal šálek ze stolu, těžký porcelán se odlepil s tichým odsátím a kapka z okraje vám pohladila článek prstu. Nebyla […]
Vrazil mi pěstí do nosu, hlava mi ulítla dozadu a praštil jsem se o zadní sklo. V tu chvíli jsem nic neviděl, jen bílé jiskření pod víčky a tupý tlak, jako kdyby mi někdo nacpal do obličeje sníh. Pak se to spustilo. Cítil jsem, jak mi teče krev. Ne jako metafora, ale jako skutečná, teplá, neodbytná věc. Crčela nosem do […]
Bylo to o několik let později. Dávno jsem už neoplýval mladickou krásou, tu lehkou arogancí kluků, kteří si myslí, že jim tělo bude sloužit navždy. Dokonce i můj hlas měl konečně přídech muže, takový ten zastřený okraj, který se objeví, když už jste párkrát musel držet věci pohromadě silou vůle. A právě tehdy se vynořil Tomba. Jen tak ze tmy, […]
Lidé jsou moje posedlost a veliká vášeň. Ne v tom hezkém smyslu, kdy se řekne „mám rád společnost“ a všichni přikývnou. Spíš jako když se vám do hlavy nastěhuje cizí hlas a už se ho nezbavíte. Když někdo vkročí do mého života, zamotá se mi z toho hlava, podlomí se mi kolena, jakoby mi někdo povolil šrouby. Jsem směšně vnímavý […]
Žili jsme v malé vesnici na severu Čech. Dodnes tam stojí náš dům, těžký jako kámen v kapse, a uvnitř v něm leží uložená zlá krev dvou generací. Rodiče na něm vypotili své mládí. Já do něj přinesl svou mstivost vůči okolí, jako by se dala nosit v tašce a vysypat na prahu. U domu stál veliký kaštan. Jeho větve […]
Bylo šestnáctileté voňavé léto a svěží poledne, takové, co vám leží na ramenech jako teplá dlaň a přitom se tváří, že nic. Cestu lemovaly stromy a jejich koruny si mě přehazovaly jako minci: jednou stín, jednou záblesk, jednou tma, jednou světlo. Prach na cestě byl jemný, zvedal se při každém kroku a sedal mi na boty jako popel. Nejpříjemnější věc, […]