Dva muži ho drželi tak pevně, až měl pocit, že mu jejich prsty vrostly do paží a že pod kůží zůstane otisk cizí síly navždy. Třetí, někde u jeho pasu, mu hrubě stáhl kalhoty. Všechno se dělo rychle a přitom se to táhlo, jako když se guma natahuje do nekonečna. Pavel sebou házel nahý jak čerstvě narozený motýl, jenže bez […]
Ten den bylo u Sheep Meadow chladno takovým tím newyorským chladem, co neleze shora, ale zespodu: z hlíny, z mokra, z gumy podrážek. Park vypadal uhlazeně jen z dálky. Když se člověk díval blíž, viděl, jak je tráva rozšlapaná do tmava, jak se listí lepí na stezky a jak se mezi kmeny drží vlhký stín, který se nechce pustit ani […]
Nedaleko San Rema v Central Park West se objevil u dveří jednoho bytu Jack McPhee a Pavel. Chodba byla úzká a v jejím konci to žilo: přes stěnu doléhal zvuk živé hudby a rozjařených hostí, rytmus se tady nahoře choval jako další člověk, co nemá kam jít, tak se opírá o zdi. Pavel si všiml, že se mu při každém […]
Zní to docela smutně a smím-li se vyzpovídat, chtěl bych také dělat mnoho věcí, ale nemám na ně čas. Proč je to tak často, že toužíme po věcech, které nemáme? Je to proto, že je nemáme? Potřebujeme je? Pavel tu větu četl už potřetí a pokaždé ho oslovila trochu jinak. Nebyla to otázka, která by se chtěla tvářit chytře, spíš […]
Už když vstoupil do místnosti, chtěl cítit, že dnešní večer bude nějakým způsobem nezapomenutelný. Ta myšlenka ho trochu znervózňovala, protože čekal, že každý člověk, se kterým se pozdraví očima, bude ten, který ho povznese. Šel do toho s dětskou představou o osudu, co se dá potkat u baru, mezi dveřmi, u popelníku. Nemohl ale vůbec tušit, koho ten večer potká. […]
Pamatoval si odlesk slunce v kousíčkách slídy na domě svých prarodičů. Nebyl to třpyt, co by člověka oslnil. Spíš jen záchvěv, skoro klam: slunce se tu a tam blýsklo, člověk ten třpyt v destičce slídy mohl jen tušit. A právě tím, že to nebylo jisté, že to bylo sotva viditelné, se to zarylo velice hluboko do paměti. Krátký vjem byl […]
Pavel seděl v zelené sedačce. Měla houbovitý tvar, obklopovala ho ze všech stran, jako by ho chtěla spolknout a nechat v sobě dozrát. V prostoru vypadala docela neforemně, ale neoprávněnost této výtky poznal každý, kdo se do ní usadil: tělo v ní změklo a myšlenky ztěžkly, jako když se nalévá víno do sklenice a svět se na okamžik přestane třást. […]
Narodil se, když mu bylo třicet let. V jeden jediný den byla myšlenka, ale dva muži. A přitom, můžeme snad říct, že to bylo špatně? Ne každá cesta má svůj šťastný konec. Tahle cesta měla špatný začátek. Narodil se nový Jeff Buckley. Pavel o tom nevěděl, nebo to věděl až příliš. Ten druh poznání, co se nedá předat, protože se […]
Všechno mělo svůj čas. Objevila se spousta věcí, které se musely zařídit před mým odjezdem, a já se jimi prokousával jako chudý pes kostí: ne z radosti, ale protože jinak by mi zůstaly mezi zuby a hnisaly. Sepsat, přepočítat, přenést, zabalit, zavřít. Věci mají rády, když jim dáte tvar, zatímco já jsem v těch dnech tvar neměl. Teprve pak přišlo […]
Zlatavý pruh světla vniknul do tmy a olemoval rámy obrazů. Už jen zbývalo chytit za něj a vynést ho na světlo. Jeden obraz za druhým tak opouštěl depozitář. Zvědavé oči poměřovaly jejich kvalitu, zabývaly se různými detaily malby. Špičkami prstů ochutnával reliéf, ale nedotknul se – se vší úctou vnímal jen energii, ale do doby, než se na světle octnul […]
Praha je prý hlučná, a přesto mi přijde klidnější než odlehlá samota. V té hlučnosti je aspoň rytmus, něco, o co se dá opřít. Tady, v bytě, bylo ticho tak čisté, až mě uráželo. Nic jsem neslyšel. Ne zpěv ptáků, ne šum aut, ne cinkot tramvají. Jen vlastní dech, který zní, jako když někdo pomalu trhá papír. Díval jsem se […]
Kamenný most poprvé, to bylo setkání s Lukou po dvou letech. Dva roky se umí tvářit jako nic, když je prožijete, a jako celá geologie, když je máte před sebou. Už týden dopředu jsem byl hodně nervózní. Chodil jsem po zápraží, pokuřoval z cigarety a šeptal si pro sebe: „Ještě týden a pak se uvidíme. Mám ještě vůbec ten dopis? […]
Seděl jsem v jídelně za stolem. Venku se stmívalo, ten podzimní soumrak se plazil po loukách a tiskl se na okna jako mokrá dlaň. Rozsvítil jsem. Jedl jsem polévku z misky. Byl to přežitek z dob, kdy bylo nejdůležitější obsloužit hosty a pak teprve sebe. Leckdy nevybyl talíř, a tak jsem jedl v kuchyni na stoličce z misky, s lokty […]
Nejdražší Lili, píšu bolest, kreslím bolest a kdybych uměl skládat melodie jako ty, byly by to nejsmutnější písně světa. Maluji obrazy, po dlouhé době zase. Ne proto, že bych najednou byl silnější, ale protože mě to znovu přepadlo jako hlad. Vyšel jsem si k vodopádům. Pršelo. Měl jsem pod rukou plátno, v kapsách štětce a barvy, na rameni jsem si […]
„Naštvala jsem tě něčím?“ stálo v řádcích sms. Ten dotaz byl krátký a přitom měl dlouhé prsty. Vlezl mi pod nehet. Ležel na displeji jako něco nepatřičně živého, jako malý živočich, který se tváří roztomile, jen aby se vám pak zakousl do kůže. „Je možné se setkat? Chtěla bych tě cítit nablízku. Tvé rty, tvé tělo.“ Jedna z dalších sms, […]
Obloha se oblékla do ocelových šatů a snesla na kraj kolem sebe tříšť dešťových kapek. Nebyl to déšť, co padá – byl to déšť, co řeže. Stál jsem na zápraží Soušského mlýna a sledoval proudy kapkopádů, jak se vrství do šikmých čar, jak se v půli letu lámou o vítr. Voda si hledala nové cesty a průlezy, protékala škvírami, kterých […]
Vřelý podzimní den narušoval jen chlad ulice a stín stromů. Slunce svítilo tak poctivě, až to vypadalo, že se snaží zahladit všechno, co je ve mně křivé, ale asfalt si stejně držel svůj studený tón. Vzduch voněl listím, výfukem a něčím kovovým – možná kolejnicemi v dálce, možná jen tou kulisou velkého města, které si na filmové štáby umí zvyknout […]
Lilo jako z konve. Voda stékala ve vrstvách po skle a svět venku se rozmazal, lidé na ulici vypadali jak na impresionistických obrazech, každý jejich krok měl ozvěnu, jako by chodili po mokrém plátně. Autobus zastavil. Rychle jsem si navlékl kabát a ohrnul límec. Prvním krokem jsem rozvířil kaluž, k hladině se vyrojilo bahno. Kapky deště mi zkropily vlasy. Pročísl […]
Večer odpálil cink dvou sklínek naplněných šampaňským. Byl to zvuk, který zní jako slib a zároveň jako účet. Byla to první věc, kterou jsem spatřil, když jsem vstoupil do domu doktorky Kováčové: dvě ruce v přítmí, lehký dotek skla o sklo, jiskra v tekutině. A k tomu vůně – drahá, nasládlá, trochu studená, jako když otevřete lednici plnou cizího luxusu. […]
Vždy jsem navazoval něžná přátelství. Byla tak něžná, jak něžné byly mé oči. Kdybych neměl své oči, umřel bych. To samé říkám i o svém hlase, jenže tady jsem promrhal talent již dávno. Dnes už nezapěji melodii tak čistě, lehce mi tón přeskakuje vzadu v krku, jako by se tam o něco zachytával. Kdežto mé oči, když se trochu snažím, […]