Na druhý den postával Stano před dveřmi Dinovy tiskárny a za týden si už odnášel natisknuté pohlednice. Papír ještě voněl barvou a lepidlem, hrany byly ostré, jako když člověk vezme do ruky něco, co je konečně hotové. Dino mu je podal přes pult s tím svým věcným výrazem: žádná sláva, jen práce. Stano je držel chvíli v náručí jako balík, […]
O pár dnů později jeli s Glorií do města. Gloria si vzpomněla, že si chtěla ten den, co byli na kávě, koupit šátek, ten hezký, co si zkoušela jen tak mezi řečí, aby se necítila jako turista ve vlastním městě. Měla za to, že později bude levnější, jenže nebyl. A teď ji to žralo, přesně tím jejím způsobem: tvářila se, […]
Z náměstí Svatého Marka se zvedl houf holubic tak prudce, že se Glorii koflíček kávy převrhl. Nebylo to žádné elegantní „ups“, byla to rána, která jí škubla rukou a hnědá tekutina se rozlila po stolku jako špatná předtucha. Vzduch se na vteřinu naplnil šustěním křídel a mokrým pachem peří. Turisti nadšeně zvedali hlavy, jako by jim město právě udělalo show, […]
Gloria stála zamyšlená a bezděčně kopala nohou do země. Ruce měla založené na prsou, přes rameno jen malou kabelku, jako by se do ní dala schovat celá její potřeba mít věci pod kontrolou. Špičkou boty rozhrnovala prach a drobné kamínky na nábřeží, dokud se jí pod podrážkou nevytvořila malá prohlubeň, bezvýznamná a přesto urputná. Stano se díval do dálky na […]
Grožnjan byl nahoře, rozložený jako stará vzpomínka, která se nehnula z místa, jen vybledla. Cesta stoupala, zatáčky se kroutily mezi kameny a nízkými keři. Motor zněl v tichu trochu nepatřičně, a když ho Stano vypnul, zůstalo po něm jen doznívající praskání plechu. Všude kolem se rozhostilo ticho, které nebylo prázdné, spíš plné drobných zvuků: vzdálené šustění, ptačí zavolání, někde kovové […]
Hyun Wook Park kouřil červená Marlbora, a ne málo. Měl v tom rytmus, který si člověk osvojí, když už nechce počítat dny, jen pauzy mezi potáhnutími. Popelníček na stole se za chvíli začal plnit šupinkami popela, vedle něj se hromadily papírové obaly od cukru a mokré kroužky od sklenic. Jedna káva stíhala druhou, hořkost se lepila na jazyk a přesto […]
Psal se rok 2007 a v pravé poledne u pobřeží Umagu zakotvil Benátský princ. Z paluby to vypadalo, jako by město bylo jen proužek kamene a soli přilepený k moři, ale jakmile Stano sestoupil po schodech dolů, ucítil to hned: bura mu vleze pod kůži, nacpe se mu do nosu a stáhne mu tvář do ostražitějšího výrazu. Ptáci ještě dosedávali […]
Pod jedním z mnoha klenutých můstků stál Pavel a tiše naslouchal. Tiše proto, že ho to zbavilo slov, ne snad proto, že by neměl co říct. Voda pod nimi dělala drobný šum, který se nedal chytit do věty. Kapky se odrážely od kamena a znělo to jako něco, co už kdysi slyšel, jen si nemohl vzpomenout kde. V Central Parku […]
Pavel šel Central Parkem jistý v kroku, míjel lidi a nevšímal si jich. Šel rovně za nosem, jako když si člověk na čelo přilepí šipku a pak už jen poslouchá, kam ho táhne. Přesto se mu do bubínků prořezávaly jednotlivé věty jako střepy. Ne celé rozhovory, jen úlomky: smích bez kontextu, cizí jméno, úpěnlivé „wait“, nadávka, něco o počasí. Pomalu […]
Stano otevřel dveře bytu, vešel dovnitř a pobídl taky Pavla. Ten tedy vstoupil, ale neznalý prostředí se otřel o bambusovou zástěnu, takovou tu lehkou, co vypadá jako exotika a přitom je to jen přepážka pro chudé. Zády vyklínil jednu fotografii. Stano už mizel v kuchyni, jeho kroky se ztratily v nějakém šustění igelitů a cinknutí skla. Pavel se oddálil od […]
Pavel seděl v čekárně u psychiatra a připadal si tam jako omyl. Židle byly tvrdé, potah měl barvu unavené zelené, na stěnách visely plakáty s úsměvy, které nikoho nezachránily. Z chodby se táhl pach dezinfekce a něčeho lidského, co se nedá vyvětrat. Přivezli je sem z nemocnice všechny najednou, jako balík se špatně vyplněnou adresou. Naproti němu seděl jeden kluk, […]
Pavel se probudil a první, co viděl, byla noha uříznutá pod kolenem. Ten přechod mezi snem a bděním byl děsivý, jako když se člověku roztrhne kůže na myšlence a pod ní je realita. Sestra právě omývala ránu. Dělala to profesionálně, rychle, bez výrazu, ale v Pavlových očích to vypadalo jako něco nepřiměřeně intimního. Cizí kůže, cizí krev, cizí voda. Všechno […]
A tak stál zase před nějakými dveřmi. Koukal na kliku. Ta klika byla obyčejná, a přesto měla v sobě ten starý, známý slib: stačí vzít za ni a ocitneš se jinde. Pavel už kliku znal. Ne tuhle konkrétní, ale ten princip. Vzal za ni s nadhledem, který mu sám připadal směšný, jako by si nasazoval cizí kabát, a vstoupil dovnitř. […]
Jak to bylo pro Pavla všechno relativní. Čas zejména. Nerozuměl tomu už dlouho. Čas pro něj nebyl, byl to jen sled. Ne tekutina, ve které se dá plavat, spíš řetěz, který se dá přehazovat z ruky do ruky. Nedokázal říct, co v kolik udělá. Dokázal události jen seřadit za sebe, jako když člověk skládá krabice do kouta, aby měl v […]
Leželi s Annou na plastových zahradních lehátkách, jakoby vyhození na dvorek po nějaké malé katastrofě, kterou nikdo nahlas nepřizná. Plast pod nimi byl tvrdý a studil jen na těch místech, kde se ho tělo dotýká nejméně. Pavel měl na nohách těžké zimní boty, z nich mu koukaly silné ponožky, jinak byl jen ve slipech. Ta kombinace byla směšná a přesná: […]
Pavel seděl na zemi, opřený zády o spodní dvířka kuchyňské linky, a špatně se mu dýchalo. Vdechoval po malých dávkách, jako by vzduch byl drahý. Třásl se. Ne zimou, i když v domku bývalo věčně vlhko, ale horečkou, která mu šla z kostí a nutila ho skřípat zuby, aby mu nevypadly z hlavy myšlenky. Dlaně měl ledové a čelo horké. […]
Bylo pozdně letní odpoledne. Takové to světlo, co už není mladé, ale ještě se nechce přiznat k večeru. Pavel seděl na polorozpadlé terásce zahradního domku, prkna pod ním trochu pružila a vrzala, jako by se pokaždé ptala, jestli tohle ještě pořád unese. Měl krásný výhled na město. New York se pod ním rozprostíral jako něco živého: vzdálené sirény, hluboké hučení […]
Pavel seděl na nádraží a nevěděl proč, jen cítil, že tady se mu dýchá jinak. Jako by i vzduch měl v sobě jízdní řád. Dlouhé haly, špinavé světlo, průvan mezi dveřmi, co se nikdy pořádně nezavřou. Všude hlasy, které se míjejí, kufry na kolečkách, co zní jako rozjeté šití, a nad tím vším pravidelné hlášení, duté a lhostejné. Na nádraží […]
Bylo hluboko po půlnoci a v zahradním domku se čas choval jako zvíře, co nechce lehnout. Každou chvíli se zdálo, že už se konečně stočí do klubíčka, že se přestane vrtět, a pak znovu trhl, znovu škrábl. Venku se míhaly barvy města, které ani v noci neumělo zhasnout. Růžový odstín neonu z ulice se opíral Gwyneth do tváře, dělal jí […]
Pavel seděl za malým stolkem v kavárně Sin-é, v koutě, odkud viděl na bar i na okno do ulice. Místo mělo ten typ světla, které člověku udělá mz tváře cizí masku: vepředu teplé, vzadu studené, a mezi tím stíny od sklenic, co se táhly po desce stolu jako čáry v notách. Vzduch byl nasáklý čajem, kávou a mokrými kabáty, které […]